Berlínský blog

 

 

Příprava na Berlín

 

 

 

 

V pátek 21. února, jsem mohla konečně vyzvednout objednaná 30m plátna, můžu dodat, že to nestačilo... Ale přesto, moje manufaktura mohla začít!

 

První reakce 1. března na zahájení Berlínského blogu...

 

Danke für den Link. Drei Zentner Holz, das ist nicht schlecht für den Anfang. Hannes E.

 

Doris, je to super nápad, líbí se mi to. Přeju ti, ať to tam malířsky pořádně rozjedeš. S láskou Katka R.

 

Liebe Doris

Da gratuliere ich Dir sehr herzlich! Eine Herausforderung wird es allemal sein, sowohl als Malerin als auch im Sozialen, aber da habe ich grad gar keine Angst, dass Du ganz viel daraus machen wirst. Und ich freue mich, wenn ich von Zeit zu Zeit nachlesen kann, was Du erlebst und wie es Dir geht. Ganz viel Glück, reiche Begegnungen und gute Erlebnisse, das wünsche ich Dir herzlich, Ursula R.

 

 

Liebe Doris

Für die kommende Zeit in Berlin wünsche ich dir alles Liebe und Gute. Vor allem schöne Begegnungen mit interessanten Menschen und deren Milieu und viele tolle Malerlebnisse und Arbeiten. Ich werde dir sicher auf atelier@atelier-doris.cz schreiben und deinen Blog verfolgen. Viel, viel Glück!! Herzliche Grüsse Ruth B.

 

 

Milá Doris,

tak štastnou cestu, ať ti to tam hezky maluje, ať tě Berlíňané mají rádi, ať obdivují tvé obrazy a ať ti barevné vidění nekazí žádné problémy. Těším se na tebe v květnu. S láskou Zuzana D.

 

Have fun and enjoy painting the city life! Xxxxx Christine Brewer www.mill-little.com

 

Milá Doris, moc ti to přeju a těším se, až uvidím obrazy, které tam namaluješ :-) S láskou Jana R.

 

Milá Doris, přeji hodně štěstí a tvůrčí inspirace. S Agapé Bohouš R.

 

Liebe Doris

Es freut mich, dass du diesen Preis gewonnen hast. Gerne verfolge ich deinen Aufenthalt in Berlin. Ich wünsche dir viele interessante Begegnungen und natürlich "gutes Sehen". Auch ich freue mich auf den Frühling, wo ich draussen malen kann. Ich merke, ich bin keine Ateliermalerin. Good Look Martha aus Uri

 

Liebe Doris

Alles klar bei dir? Sitzest du bereits auf Gepäcktürmen? Ich wünsche dir eine gloriose Ankunft in Berlin und viel Spass und Energie...

Dir auch alles Liebe

Doris M.

 

Držím palce, Doris! Jan Š. :-)

 

 

Milá Doris, přeju ti hodně štěstí při tvém pobytu v Berlíně!

Zdraví Alena Z.

 

Milá Doris.

Das sieht nach Arbeit aus! Frohes Schaffen, spannende Motive und interessante Begegnungen. Alles Gute und sonnige Grüße Beni

 

Děkuji Vám všem za reakce!

 

Reaktionen vom 2. 3. 2015 / Reakce z 2. 3. 2015 Liebe Doris Dazu gratuliere ich dir und ich wünsche dir eine wunderschöne Berliner-Zeit. Viele neue Eindrücke, viel Neues und vorallem nette gute Mitmenschen. Alles Gute und liebe Grüsse, Doris und Richi Sch.

 

Milá Doris, :-) děkuji moc za Tvou zprávičku. Tvůj blog budu ráda sledovat. Stejně pečlivě, jako sleduji zpovzdálí Tvůj malířský život a vše, co děláš pro LIDI. Jsi skvělá a já Ti stále držím palce ve Tvých nejen uměleckých, ale i lidsky krásných počinech. Srdečně zdravím, Jitka B.

 

Liebe Doris, danke für die blog-Adresse, auf der ich mich freue! von dir zu hören. Ich bin ja auch so ein Chaot und kann es mir vorstellen... oder auch nicht ganz, wie du die ganzen Sachen mit nach Berlin in deinem Auto nimmst. Und Terry hat mir gesagt, du nimmst noch eine Freundin mit, die das Auto wieder nach Podevousy zurück bringt. Also vorne kein Gepäck! Aber du bist ja die beste Packerin forever!!!!! Machs gut und gute Reise! Grüessli Jris Sch.

 

Díky, štastnou cestu a bohatý „úlovek“ přeje Richard B.

 

Hoi Doris Ich winsche dier ganz fiu und gueti Arbete. Bi gschpannt uf dini Zwischemäldige. Gueti Reis und alles Gueti Marta S.

 

Ahoj Doris, asi se už neuvidíme, tak si to parádně užij a přeji inspiraci a spoustu nových zážitků! A už se těším na fotografie a snad i výstavu v Čechách! Tak mě napadlo, když jste oba pryč, kde máte pejska? Nedovedu si představit člověka, kterému bych mohla svěřit toho svého :-) Měj se krásně, Radka V.

 

Liebe Doris, Ich wünsche Dir von Herzen eine glückliche und inspirierende Zeit in Berlin!!! Bernadette H.

 

 

V pondělí mně přišel náklaďákem „balíček“ 150 kg.

 

 

A co to bylo...?

 

 

Lišty na blindrámy!

 

 

V pátek 27. února jsem dokončila všechna plátna! Za týden jsem to stihla, to byla fuška!

 

 

 

5. 3. 2015 Další reakce z Holanska a z Kerns

 

Liebe Doris, Wir wuenschen dir viel Glueck und ein wunderbahr schoene Zeit in Berlin zu! Berlin ist ein Stadt wo viel zu sehen und zum malen ist. Durch deine Augen sind wir gespannt um zu sehen, was fuer schone Bilder entstehen! Liebe Grusse aus Holland, Louis und Monique

 

Hallo dui

Grössenwahn ist ja nicht ein thema… ich hoffe du hast platz für alles und vor allem genug zeit!!! Freue mich schon auf alles was daher kommen wird! Fahr gut und ein gelungener anfang nächste woche. Und denk immer griechenland könnte warten Love Terry

 

 

6. 3. 2015 To jsou věci! Asi před hodinou mi volal nějaký pán, jestli mi může poslat dvě moje fotky a jestli mu je podepíšu. Strašně jsem se smála, protože jsem myslela, že si někdo ze mě dělá legraci. Pán se nesmál. Tak jsem se zeptala dál, proč to chce? Že sbírá autogramy od osobností... Tak jsem znovu dostala záchvat smíchu. A slíbila jsem mu, že to podepíšu, až budu zpátky z Berlína!!!

 

 

Rozlučka v Poděvousích 7. 3.

  

  Sladká vzpomínka z Poděvous...

Děkuji!!!

 

Auto mám sbalené a můžeme vyrazit...

9.3. 9:30 h!

 

Reaktionen noch vom 7. 3.

 

Liebe Doris Vielen Dank für die Informationen betr. Aufenthalt in Berlin. Von Herzen viel Freude, Glück und gute Realisierungen die Deinen Vorstellungen entsprechen. Lasse Dich aber nicht zu sehr unter Druck setzen! Mir geht`s gut! Alles Liäbi, guäti Reis und Aendspurt bim Packä und Ladä Elisabeth H.

 

Hallo liebe Doris Wie doch die Zeit vergeht. Erst hast du erzählt, dass du den Stipendium Preis erhalten hast, nun bist du eifrig am Vorbereiten und zusammenpacken und in wenigen Tagen geht es nun los. Pass bloss auf, dass man dich vor lauter Gepäck im Auto noch findet. Also Doris, ich wünsche Dir viele schöne Malmotive, Inspirationen sowie tolle Begegnungen mit kreativen, unkomplizierten Menschen. Ich freue mich, deinen Blogg verfolgen zu können und noch vielmehr freue ich mich, wenn wir gemeinsam ein gutes Bier trinken;) und du spannendes über Berlin erzählst. Viel Glück und alles Liebe wünscht Dir Ruth D. :)

 

 

PO 9. 3. Příjezd do Auguststrasse 83 v Berlíně. Krásná secesní budova s nekonečně dlouhými chodbami a těžkými masivními dveřmi. Ateliérový byt leží „jen“ v pátém poschodí se 78 schody. Auto postavené na druhé straně ulice… asi 100 pláten různých velikostí… k tomu barvy, které by vystačily na jeden rok… a vše ostatní... A to vše musí nahoru do bytu. Tříhodinový trénink po schodech nahradí to nejlepší fitness studio.

 

Přijeli jsme!

 

A takhle se bydlí ve vzduchu, v ateliérovém bytě „Honegger“

 

ÚT 10. 3. Člověk je poskládaný ze svalů, konečně vím, kde všechny jsou! S Helen L. vyrážíme hledat jízdní kola... Konečně je najdeme, kupuji hned dvě.

 

Moje kolo je šedé, ročník asi před rokem 68, protože já jako malé děvče, když jsem měla ještě příliš krátké nohy, abych mohla šlapat, jsem se učila umění jízdy právě na takovém kole. Žádná přehazovačka, jen přední brzda a zadní na šlapání dozadu. To stačí.

 

Nebe se zatáhlo, lehce prší.

 

E-mail vom 11. 3. 2015

 

Hi Doris - hope you have arrived well in Berlin and have already begun with your first paintings! Lots of love from Christine and Paddy

 

Hallo dui Bisch guäd aa cho? Und hesch berlin scho im griff?... oder hed berlin dich im griff Bis bald terry

 

 

Liebe Doris

Ich wünsche Dir eine gute und vor allem kreative und inspirierende Zeit in Berlin. Und ich freue mich sehr mit Dir, dass Du die Möglichkeit erhalten hast und ich bin gespannt auf Deine Bilder Heb Sorg und ä liebä Gruess Heidy H.

 

 

ST 11. 3. Ráno jedu nakoupit, snažím se porozumět pravidlům provozu, kdy se jede po silnici a kdy po chodníku. Rychle se to učím od ostatních cyklistů a neberu to moc vážně, krížem krážem, jako všichni!

 

 

Ve 13 hodin se účastníme na Oranienplatzu protestní akce proti mizení ateliérů v Berlíně. Berlínští umělci se brání tomu, že levné prostory se prodávají a proměňují se v hotely a luxusní byty a ke spekulacím.

 

 

 

Slogan protestní akce: UMĚNÍ PŘITAHUJE, NE ODPUZUJE! Můj podpis samozřejmě dostanou, za to dostanu krásnou černou protestní krabici.

 

 

 

Při svařeném víně v hospodě chce číšník přesně vědět, o jakou akci se jednalo, když mu ukážu můj letáček, tak si ho přivlastní, jako bych mu ho sama nabídla. Hospodský se zajímá o mou krabici, kterou ale chci sama dále použít. Slibuji mu, že když ještě jednu seženu, tak mu tuhle přenechám. Náhoda tomu chtěla, že jedna byla zapomenuta na stromě.

 

  

 

  

Alexanderplatz

  

 

 

 

ČT 12. 3. Ráno jsem si vymačkala barvy na paletu. Všechny malířské krámy jsem strčila do ruksaku. S malířským vozíkem, který jsem dostala od Megi a Piuse Suter, jsem se zatím neodvážila vyjet na ulici. Odpoledne vyrazím s plně napakovaným kolem. Přímo na Alexanderplatz.

 

 

Věřila jsem, že i s mým mizerným orientačním smyslem tu vše převyšující televizní věž dokáži najít! Helen mi mezitím vyřídila veškeré nákupy věcí, které jsem zapomněla vzít s sebou. Anděl, tak se dá říct takovým lidem. Obloha se zatáhla, je zima a větrno, ale žádný déšť.

Helen s videokamerou natáčí vše, co se kolem mě děje. Lidi, kteří s odstupem pořizují snímek malířky na Alexanderplatz, dvě policejní auta, která se naštěstí neobjevila kvůli mně, tramvaje, které vozí lidi sem a tam.

 

 

Chtěla bych, aby mé návštěvy během celých čtyř měsíců se svými kamerami zachycovaly své dojmy a aby nakonec – jako vedlejší produkt – vzniklo vizuální celkové dílo.

 

 

Po třech hodinách jsem na kost promrzlá. Dáme se na zpáteční cestu, potřebuji dva svařáky, abych se přestala třást zimou. Ale jsem štastná, že jsem začala s malováním a zažila tolik pěkných setkání.

 

 

-         Jeden pán, který mi delší dobu koukal přes rameno, poznamenal čistou berlínštinou, že jsem život na Alexanderplatz opravdu přesně vyjádřila na plátně.

 

-         Jeden mladík, který tvrdil, že je také malíř a zrovna hledá lehátko, které by mohl ve městě postavit, aby mohl plně relaxovat a své dílo plně prožívat.

 

-        Nebo Gerlind. Ta mě překvapila svým veselým a otevřeným způsobem, když mě upozornila na mé oranžově zabarvené tváře, vytáhla kapesník, plivla na něj... obrovský smích od nás všech... my to známe všichni od svých matek!

 

 

Jsem nadšená srdečností Berlíňanů a šťastná!

 

Liebe Doris

Hoffentlich kommt bald der Frühling in Berlin und dein Frieren hat ein Ende am Alex. Da entstehend doch schon sehr spannende Bilder…und langweilig wird es dir so wie wir das sehen bestimmt nicht! Heb sorg mit dem Velo!

Wir feierten dieses Wochenende den 90. von Herrn Kutra mit verschiedenen Ausstellungen und einer Matinée mit Cello im „alten“ Kunstseminar. Farbige Flächen und spannende Töne!

 

Heb di warm und herzliche Grüsse

 

BIM (Beni, Irene und Majka)

 

Milá Doris,

Tvoje obrazy vypadají velmi dobře, jsou tak krásně laděné městsky do šeda a pak tam máš fotku s Kutrovými obrazy a to je bomba také.

S láskou Katka R.

 

  

PÁ 13. 3. Ráno vyrážím s novým obrazem na kole na Alexanderplatz. Tam se koukám nechápavě kolem, protože nemůžu najít své včerejší místo. S velkým formátem, mnohem větším než včera, jsem si předsevzala dostat do obrazu tu věž. Bojuji s tím, trpím, protože se zdá, že nic nesedí, také vítr si pořádně přisadil. Nenaříkej, říkám si, dnes má malíř a pedagog Radoslav Kutra devadesáté narozeniny a při této velkolepé příležitosti může obyčejná malířka trošku trpět, vždyť bez něj bych se malířkou nestala. Bez něj bych nepochopila to, co skutečné barevné vidění znamená!

 

 

Jsem zabraná do motivu, když se mě jedna paní zeptá, kde je Littenstrasse na Alexanderplatz. Vytahuji z ruksaku mapu a společně hledáme milimetr po milimetru, až ji konečně najdeme. Vděčně mne obejme a jde svou cestou. Za chvilku přijde další zákazník, hledá nějakou tramvajovou cestu, kterou by mohl objet všechny městské památky. Nemůžu mu pomoct, asi proto mne neobejme. Olga kunsthistorička, obdivuje můj obraz (což mne přivádí skoro k zoufalství), dělá moji fotku, protože mě chce doma kreslit. Jedna krásná Moskvanka mě rovněž fotí a chce vizitku. Zima je k nevydržení, začnu pakovat. V ten moment přijde jeden bankéř v elegantním oblečení; chce mi jen říct, že je to pěkné, že tam maluji. Celou dobu mne pozoroval ze své kanceláře. Teplé kanceláře! myslím si a slibuji, že se v pondělí na Alexanderplatz zase objevím a dál budu na obraze pracovat. Ale teď už chci opravdu do svého teplého domova.

 

K večeru instalujeme Helen a já konečně malířský vozík. Je to fuška, že už mi je skoro zase teplo. Ale nakonec je pojízdný! Za odměnu si vyrazíme, jen pár ulic dále najdeme Clärchens Ballhaus. Odměna se vyplatila!

 

 

SO 14. 3. V dešti a v klobouku jedeme nakupovat na svých kolech. Rády bychom zjistily, co je to za budovu s tou velkou zlatou kupolí. V těch úzkých uličkách však tu kupoli nemůžeme najít, tak jedeme pořád dál, křížem krážem v dešti přes Berlín. Nádherné!

 

 

Večer maluji Helen ležící na pohovce až do noci.

 

 

NE 15. 3. Jsme na návštěvě u Heidi a Bernd-Dieter Rosienových, on dělá překrásné fotografie z cest, hlavně přírodu, s neuvěřitelnou profesionalitou. Sám sebe však nazývá s velkou skromností amatérským fotografem. Doporučuji návštěvu jeho webových stránek, fotky jsou komentované jeho ženou Heidi.

http://www.bdrosien.eu/

   

 

Byla to nádherná návštěva u kafe s koláčem a pozdější večeří.

Naučila jsem se několik nových berlínských výrazů. Například, když je něco bez chuti, řekne se: „To chutná po ospalých nohou.“

  

Milá Doris,

obraz z Alex má velmi krásnou barevnost a je velmi silný, ten obraz s věží je velmi netradičně zakompovaný a v něčem je tak jednoduchý, ale dovedu si představit ten boj. Jdu malovat žluté listy, nebo spíš povadlé listy, co už tu na mě čekají pár dní. Těším se na jejich novou barevnost. Při malování jsem s tebou.

S láskou Katka R.

 

  

PO 16. 3. Po jednodenní pauze se už těším na Alexanderplatz k svému motivu. Poprvé svítí slunce, ale vítr je příšerný! Klobouk mi často uletí, ale doběhnout ho nemůžu, protože zároveň musím držet stojan s plátnem. Na štěstí jsou v Berlíně džentlmeni, kteří klobouk zachytí a s úsměvem donesou zpátky. Jeden plachý mladík se objevil a ukázalo se, že je to malíř. Jeho obrazy, které mi ukázal, jsou něco mezi fantazií a surrealismem a dělají dojem kvůli srdečnému humoru. Kvůli Friedrichově vyprávění o cestách po Indii, jeho malování a filmové tvorbě zapomenu na chvíli na vítr.

 

ÚT 17. 3. Helen odjíždí naším autem zpět do Čech. Instaluji navigaci na kolo a jedu k restauraci, kde švýcarské velvyslanectví pozvalo na oběd všechny stipendisty ze všech kantonů Švýcarska, kteří se momentálně nacházejí v Berlíně. Setkání je nenucené. Jarní slunce svítí tak teple, že se poprvé začínám potit. Ne od jízdy na kole! Protože jsem chtěla jet rovnou malovat, mám na sobě teplé punčochy. Teď je mi skoro horko.

Z jízdy na kole po Berlíně mám radost, člověk se i v rušném a plném provozu cítí kupodivu jistě, jen mám respekt z tramvají, ty se nemůžou vyhnout.

  

Hallo Doris,
hat mich sehr gefreut deine Bekanntschaft zu machen. Ich habe eben eine Blick auf deinen Blog geworfen, gefällt mir sehr gut :) Anbei die zwei Fotos die ich von dir gemacht habe. alles liebe Friedrich www.f.boomgaarden.org

 

Hallo Friedrich
Danke für die Fotos, der Wind, der an diesem Montag seine ganze Stärke zeigte, erkennt man auf den Fotos! Um 14 Uhr musste ich es dann aufgeben, ich stand nur noch da und hielt die Staffelei, so machte, das malen keinen Sinn mehr. Morgen gehe ich nochmals mit dem grossen Bild auf den Alexanderplatz und Nachmittags möchte ich von der anderen Seite, die Menschenmenge malen, die unter der Bahnbrücke durchläuft. Mal sehen.
Also bis bald wiedermal, irgendwo in Berlin:-¨) Alles Liebe, Doris

 

ST 18. 3. Nádherné počasí, dnes dokončím velký obraz na Alexanderplatz. A věž, která se mi nevejde na obraz, namaluji zvlášť. Jako osel obložený malířskými krámy, jdu po nekonečném schodišti z bytu dolů, když potkám instalatéra s plastovými rourami na schodech, který se mě s úsměvem zeptá: „Vše v pořádku?“

 

Dnes stojí na mém místě kadibudka, na ulici je bagr a plno oranžově svítících pracovníků. To je radosti, tihle barevní mužíci oživují jinak bezbarvě tmavou lidskou masu.

 

Pár výrostků jde okolo: „Ty vole, to je kumšt! Vy jste umělkyně? Jste slavná? Klobouk dolů!“ A jdou dále.

 

Dnes panuje za mým stojanem velký provoz. Pro studentský umělecký projekt Kultura v Berlíně jsem hned dvakrát dokumentárně zvěčněna.

 

 

K večeru jedu na kole s navigačním systémem, napříč celým městem, abych mohla navštívit taneční hodiny flamenca. Jako úplná začátečnice s dvěma promeškanými lekcemi sice nedělám nijak zvláštní figury, ale dělá mi to radost.

 

  Na kávě s umělkyní Mary Anne Imhof

 

 

ČT 19. 3. Před malováním si dám se sousedkou Mary Anne Imhof, stipendistkou z kantonu Uri, kávu. Sedíme venku v zahradě hospody Clärchens Ballhaus, první jarní sluníčko nás osvěží. Zde jsou internetové stránky: http://maryimhof.ch

 

Dnešní den se za mne postaví jeden muzikant, takže maluji za doprovodu hudby, což je příjemné. Najednou se vynoří z ničeho nic jeden pán, přijde blízko ke mně: „ Hej, ty jsi ze Švábska, že? Poznal jsem to hned! Všechno praštěné je ze Švábska!“ A zmizel!

 

 

To jsou věci...
Muzikant hraje a zpívá vše od Boba Dylana až k Stepnímu vlkovi, Born to be wild! Jeden mladík mu naslouchá a mám pocit, že mne po očku pozoruje. Po více než jedné hodině přijde dívka a společně odejdou. Jde kolem mě a zvolá: „Ahoj, mám tě rád!“
Jedna perfektně upravená dáma s dítětem zůstane stát, pozoruje mne jako nějaký muzejní kousek a řekne hlasitě pro sebe: „To je přece atrapa, ona ve skutečnosti nemaluje!“ Směju se. „A jěště se směje?“ Já to beru samozřejmě jako vtip, ale ona to myslí vážně: „To jste si přece doma předmalovala!“

To ale nebylo všechno. Jeden pán měl zájem o můj obraz. Co to stojí? Na moji odpověď, že na ulici neprodávám, ale chci se tím prezentovat, došel k rozhodnutí: „Vy tedy nejste pouliční malířka, vy jste skutečná?!“

 

 

PÁ 20. 3. Návštěva muzea Dietricha Rotha na nádraží Hamburk-Berlín. Mimo jiné také skupiny „Smrtící Doris“, což mne podle jména fascinuje. Smrtící jsou opravdu, protože svými filmovými inscenacemi jsou na hranici bolesti, kterou stále stupňují. Raději vyklidím pole. Skutečným zážitkem pro mě však byl jihoafrický film umělce instalací, kreseb a objektů, Williama Kentridge, nar. 1955 - „Cesta na měsíc“ - to mě opravdu vzalo a udělalo na mne obrovský dojem.

www.youtube.com/watch?v=DPf63b6Glz8.

 

Na zpáteční cestě musím koupit něco k snídani. Sýr, lovecký salám, máslo a vajíčka. Na výběr jsou hned tři druhy vajec. Jsem přetížená a majitel obchodu mi přijde na pomoc a vysvětluje: Ty za 34 centů, ty zůstanou po 8 minutách vaření zvenku tvrdá a vevnitř tekutá. U těch za 36 centů máte stejný výsledek za 4 minuty a ty biologické… Najednou mi spadne dvacetník.

Může se pak někdo divit, když potká smějící se Doris v Berlíně?!

 

 

SO 21. 3. Dostávám chuť malířsky zachytit jen železniční most a po něm proudící davy lidí. Schovám se do větrného stínu jedné drogerie, protože slunce nás už zase opustilo a vane silný chladný vítr.

 

  Moje vysněné auto, které by mohlo sloužit jako pojízdný ateliér.

 

 

NE 22. 3. návštěva kostela Sv. Jana Evangelisty v mojí ulici, interkulturní a interaktivní bohoslužba. Atmosféra je neuvěřitelně uvolněná, místo lavic jsou stoly s židlemi, místo pietního ticha veselé dětské štěbetání. Někdo roznáší kávu. Vše začíná zpěvem, paní, která předzpěvuje, má nádherný hlas. Potom přijde modlitba v němčině a angličtině. A znovu zpívání. Dále čtení z Listů Pavlových. Přijde kázání od jednoho kazatele... tvrdé, varující. Po kázání vstávám, místo následné diskuze dám přednost čerstvému vzduchu. Potřebuju panáka, jen kdybych doma nějakého měla!

 

Výstava „Surrealistické světy“, ze sbírky Scharf-Gerstenberg je blízko zámku Charlottenburg, tedy napříč celým Berlínem, při pěkném počasí jedu na kole.

 

Vzdušná ložnice

 

 

PO 23. 3. Dnes mne to táhne v jednom knihkupectví přímo ke knize CHODNÍKOVÁ POŠKOZENÍ od Helmuta Kuhna. Sotva vezmu knihu do ruky, vynoří se knihkupec. Je to prý jeden z nejlepších berlínských románů a hned začíná vyprávět... Od 24. do 30. 4. je Literární festival v Berlíně a také tento autor se ho zúčastňuje a přivádí lidi na svá románová místa... Uvidíme. Už se těším na pauzy v malování na sluníčku s knihou v ruce! Maluju dále na obraze z minulého týdne, za mnou se zjevil tentokrát bubeník. S nádobami, hrnci, pánvemi a s činely. A činí se. Do jednoho kýble nasype drobný štěrk, praští do něj paličkou, zkouší tón, přidá ještě kamínky, až mu tón štymuje.

 

 

 

ÚT 24. 3. Projdeme s Mary Imhof město Berlín. Naším cílem je velký obchod s malířskými potřebami, koupím černou mastnou tužku, se kterou mám určité úmysly.

 

ST 25. 3. Mám nový motiv na Alexanderplatz, je jarní počasí, teplo. Maluji poprvé bez kabátu! Lidé jsou pestřejší, ubývá černé šedi! Kolem 17. hod jedu zase na kole přes město, abych se dostala v 18 hodin na kurz flamenca. Ty dvě chybějící hodiny jsou pořád cítit. Máme se při tanci pozorovat v zrcadle, což úplně nedokážu, protože veškerá moje pozornost se soustřeďuje na učitelku Mariposu, jejíž pohyby si nechci nechat ujít. Pro mě by mohli zrcadlo klidně odklidit.

 

 

ČT 26. 3. Prší, plánuju cestu do aleje Karla Marxe s určitým úmyslem. Člověk by neměl své nápady vyžvanit, pokud je neuskuteční!

 

 

Nastavím si v navigaci jenom „Karl Marx---“ a jedu jako čert mezi auty a náklaďáky. Udivuje mne, jak dlouho už jedu, protože ta alej Karla Marxe je přece hned za Alexanderplatzem?! Nevšimla jsem si totiž, že v Berlíně existuje ULICE Karla Marxe a ALEJ Karla Marxe. Jedu, jedu, jedu a... je ta ulice Karla Marxe tak strašně dlouhá?! A kde je můj hledaný antikvariát, kde jsou všechny knihy za jednotnou cenu 1 euro? Konečně ho nacházím na konci ulice, prohrabu všechny regály, abych našla knihu o Berlíně. Ne, téhle je pro můj úmysl škoda, ta druhá je zase příliš krásná... Dám je zase zpátky, dokážu to opravdu jako William Kentridge kreslit do knihy přes text? Jsem nerozhodná, nakonec si vyberu tři knihy, Berlínské vtipy, jednu knihu o hospodářství a jedno zpravodajství o Berlíně. Tyto knihy mají poměrně hodně prázdných mist, takže můžu svůj nápad realizovat a začít na nepopsaných listech. Objednám si cappuccino, sednu si s pohledem na ulici, vytáhnu černou mastnou tužku, otevřu první knihu a kreslím kolemjdoucí množství lidí. Pokaždé, když kolem projde číšník kavárny Tasso, který je zároveň i knihovníkem, ve mě hrkne. Snad mi nevynadá, že devastuju umění a knihy? Ale zdánlivě ho to nezajímá, prodané je prodané. Jedna studentka si sedne ke mně, učí se a já kreslím. Než odejdu, dám jí své keksy, co jsem dostala ke kávě, a jedu zase na kole „jen“ těch 5 kilometrů zpátky do Auguststrasse.

 

 

 

PÁ 27. 3. Dnes maluju pohled na „Haus des Reisens“ pozůstatek NDR, dříve sídlo cestovní společnosti Interflug; malá brána do velkého světa, což dříve bylo pro východoněmce místo, kam se člověk nedostal a přesto mu to umožnilo mít velké vize. Jak mi jeden kolemjdoucí vysvětlil, má být budova stržena, aby udělala místo stavbě v současném duchu. „It is more beautiful than in reality!“, obdivuje jedna turistka můj obraz. Další chce ode mě vědět: „Where is the big clock?“ A zase se osvědčím jako zběhlý průvodce. Najednou začne silný vítr a prudký liják mne vyžene do nejbližší hospody zahřát se grogem. Počasí se sice rychle vyjasní, avšak než sednu zase na kolo, jsme já i můj obraz znovu pořádně promoklí.

 

  

SO 28. 3. Dnes bych nejraději malovala lidi, ale na Alexanderplatz mě dav lidí skoro umačká, nenechají mne ani dýchat.

Rozhodnu se proto raději město prozkoumat na kole: Brandenburská brána – Památník holokaustu – a Checkpoint Charlie; ale ze všeho mám husí kůži.

 

Potom objevím kostel Sv. Kříže v Kreuzbergu. U vchodu je kostelní kavárna, oddělená skleněnou stěnou od prosvětleného kostela. Prostor se též využívá na schůze, koncertní a divadelní představení a podobné akce. Lehké železné schody ohraničují celý prostor až nahoru k oknům, odkud je pohled na různá oddělení pro děti, mládež, rodiny a seniory, bezdomovce, uprchlíky a spousty dalších, o které se stará kostelní sdružení.

 

 

28. 3. Ahoj Doris, sleduji tvoje zpravodajství, je vidět, že si to užíváš a dobře ti to maluje :-) moooc ti to přeji. Jsem tak trochu s tebou. Pošli mi, prosím, adresu, kam by se ti dal poslat balík, je to ostuda, že nevíš, jestli máš v tvém přechodném bydlišti štamprli. Chci ti poslat slivovici. Tento lék nemůže na cestách chybět!!! Objímám tě, mám tě ráda, Magda

 

29. 3. Ahoj Doris! :-) Zdravím tě a přeju teplé slunečné dny. Čtu příležitostně tvůj blog a vidím, že se činíš, máš plno energie, pořád něco nového, tak se těším na tvoje obrazy. Smrtící Doris - to opravdu sedí :-) Doufám, že i na Sázavu si vezmeš ten slušivý obleček, co máš na fotce, moc ti to tam sluší :-). Už to tady vypadalo na jaro, ale zima se ještě nevzdává, příští víkend bude možná i sněžit. Nemůžu se dočkat pěkného počasí, abych vyrazil někam něco zkusit, už mi to chybí. Jsi skutečná malířka - v mrazu, v dešti a vůbec si to doma nepředmalováváš! :-) Moc tě zdravím, přeju vše nej, ať se ti daří! Martin

 

 

NE 29. 3. Dešti navzdory procházím ulice a uličky pěšky, až se nakonec uvelebím v příjemné hospůdce, abych tam kreslila.

 

 

PO 30. 3. Deštivý čerstvý větrný den, dělám výlet metrem a hned se dostanu na špatnou stranu do protisměru. Snažím se foťákem zachytit dojmy z deště, než se setmí. Večer zjistím, že můj počítač spolknul všechny fotky a filmy na flešce. Byl to nějaký virus?

 

 

 

ÚT 31. 3. Jedu podle telefonního seznamu přes Berlín, abych našla servis na PC. Konečně dojedu na Heinrich-Heine Strasse, všichni krčí rameny. Tady není pomoci. Dají mi adresu, kde to mám zkusit, ale to by bylo ještě o 6 kilometrů dále. Vzdávám to a znovu promoknu. Zajdu do kavárny a rozhodnu se najít alespoň nejakou poštu. Ale ani to není v německém velkoměstě jednoduché. Na otázku, kde je pošta, odpovídají rovněž otázkou: „Myslíte obyčejnou poštu nebo...?“ „Samozřejmě obyčejnou.“ Už chci domů. Proti větru v síle orkánu zkouším jet zpět na kole. Sotva se hnu z místa, silně zafouká. Slezu z kola a tlačím ho. Abych se osvěžila, zajdu si u svého obydlí na jedno pivo. Když tu takhle sedím, co to vidím? PC servis, hned vedle!

 

Večer varují před vycházením ven, protože orkán Niklas je nebezpečný. Sirény policie a hasičů houkají nepřetržitě. Lety v Berlíně jsou zrušeny, vlaky stojí...

 

 

Hoi Doris, ha ändli din Blogg agluegt und es isch so spannend gsi, dass i ales eim Zuug z'Nacht am 01.45 Uhr ha müesse dureläse!!! Schön, das i so au echli cha Berlin Luft schnuppere und a dine vile chline, grosse und luschtige Erläbnis cha teilnäh...... und das erscht no im warme Zimmerli ganz locker vor em Labtop! Hoffentli windets di nüd devo… bi üs da in Obwalde hettisch dini Staffelei hüt nümme chönne hebä! Grüessli und hebs guet Jris

 

 

Hannes

 

 

ST 1. 4. Počasí je bláznivé, jednou slunce, jednou bouře typické v dubnu. Celý den doma zavřená, rozhodla jsem se jet na flamenco na kole, ne metrem, jak jsem měla původně v plánu. Mé kolo trpí, pedály se uvolňují a při zpáteční cestě se mi dynamo zamotalo do kola. Je to stářím nebo těmi silnicemi, co mé kolo ničí? Pravděpodobně obojím. Do kopce předjedu jednoho pána. Turista, myslím si, ten nemá žádný trénink. S mým jedním převodem jsem zvyklá, že kolem mne všichni jen profičí. Kousek dál předjedu paní. Jsou to všechno cizinci bez tréninku nebo jsem už s mým stařečkem a schodolezcem tak vycvičená?

Vlaky už zase jezdí, malíř Hannes Egli přijel na čas do Berlína.

 

 Malíř Hannes Egli

 

 

ČT 2. 4. Prolézáme Berlín, jednou trochu jinak. Cíl je západní přístav. Jdeme kolem hřbitova invalidů, přes zeď dělící východ a západ. Kostel Milosti, který tu dříve stál, byl r. 1967 režimem NDR zbořen. Na jeho místě stojí jen kostelní zvon, jako památka na ty časy.

 

 

    

 

Před vchodem do přístavu jsou závory a kamery, každý se musí ohlásit mikrofonem. Já jsem se trochu zdráhala, ale Hannes šel přímo k mikrofonu: „Dobrý den, my jsme dva umělci, Hannes Egli a Doris Windlin, bylo by možné kreslit v přístavu lodě?“ Okamžik nejistoty... „Děkuji.“ a jdeme určeným směrem. „Jsi překvapený, že to tak jednoduše šlo?“, ptám se. „Jistě, ale ty jsi už ve Švýcarsku říkala, že Berlíňané jsou nekomplikovaní.“ Opravdu jsem ta prorocká slova řekla a teď jsem byla sama nejvíc překvapená. Hledáme si místo za větrem a kreslíme scenérii s náklaďáky, kontejnery a loďmi.

 

 

Večer objevujeme hospodu ZOSCH, jen kousek od Auguststrasse. Ve sklepě je každé pondělí a čtvrtek živý jazz a v pátek a sobotu band, kterému přesně ve 23 hodin vypnou proud. Je to kvůli okolním sousedům a hostům. Nechápu, jak to můžou ze sklepa tak dobře slyšet. Jsou tam snad ještě štěnice? Fantazíruju.

 

 

PÁ 3. 4. Včas z postele a metrem do přístavu. Nápadně málo lidí, je Velký pátek a všichni se drží doma v teple. Mám studené prsty, než si připravím místo k malování. Vzduch je čerstvý, obloha zatažená. „Je ti zima?“, ptá se Hannes, než mám vůbec na obraze barvu. „Samozřejmě, jak se můžeš tak hloupě ptát?“ „To byl jenom vtip!“, odpověděl a zasmál se. S jednou malou přestávkou na kávu u benzínové pumpy vydržíme v západním přístavu do 17 hodin.

 

 

4. 4. Je Velikonoční (Bílá) sobota, západní přístav je zase klidný, téměř opuštěný, na malování je počasí drsné, silný vítr a obloha se zatahuje, až na nás začne pršet, což se brzy promění v sněžení. Schováváme se pod střechu a čekáme. Na zpáteční cestě s malířskými krámy jdeme kolem pouličního malíře. „Ahoj“, pozdravím a on odpoví: „Umění je krásné, že jo?! Když všechno odejde, umění zůstane!“

 

 

 

Velikonoce 5. 4. V KW (KunstWerk - umělecké dílo) hale je výstava pseudovědeckých sérií kreseb. V horních patrech je velká prostorová a filmová instalace. V originalitě však všechno překonává to načmárané na sloupu směrem ke sklepu, bez uměleckého záměru. Viz foto.

 

 

Prolezeme město a vstoupíme do tramvaje, směrem ulice Friedrich-Wilhelm. V Tempelhof vystupujeme a divíme se nekonečné dálce bývalého letiště, kde lidičky pěšky, na kole, s kiteboardem - to jsem ještě neviděla - běží až po East Side Gallery, ke zbytkům berlínské zdi. Působivý byl ten rozdíl mezi východem a západem v grafiti. Grafiti, malované před 25 lety a novější východní grafiti působí velmi svěže, protože je to něco nového pro naše oči. Plošnější, symbolističtější, grafičtější a často také malířštější a přitom nanášené ještě štětcem, ne sprejem.

 

 

PO 6. 4. Včera si Hannes všiml, že u elektrárny Moabit stojí nákladní loď naložená černým uhlím. Protože byl ještě svátek, měli jsme štěstí a mohli jsme ji malovat. Prošli jsme branou, co byla jen opřená. Dělníci jsou sympatičtí, vymění s námi pár slov. Ve 12 hodin všichni zmizí, protože ten největší jeřáb kvůli hlasitosti nesmí pracovat. V 15 hodin jsou všichni zase zpátky. Najednou se vynoří mladík a panovačně nám vysvětluje, že jsme vkročili na zakázané území. Vyhrožuje policií. Mám pocit, že vtipkuje, ten vojenský tón přece nemůže myslet vážně. Zavolá posilu a ta také přijde. My už se stejně balíme, protože už malujeme několik hodin. Hannes s tím novým mužem mluví normálně a on nás upozorňuje, že bychom si měli přinést povolení od firmy. Když se otočil zády k ostatním, viděli jsme na jeho obličeji mírný úsměv. V jednom jsme byli zajedno, ten mladík byl nutný, abychom si neudělali příliš idylický obraz o Berlínu. Takoví nafoukanci jsou totiž všude...

 

 

Milá Doris, 7. 4. 2015

když si prohlížím tvůj Blog vcelku, napadá mě jen jediné: Doris Windlin je skutečná malířka až do morku kostí, svůj život navždy spojila s malířstvím. Je svobodná a nespoutaná, žije uměním a rozdává se lidem. Je jako otevřená brána, díky které lidé mohou volně vcházet, a to přímo k ryzímu zdroji malířství, které je ve skutečném malířském vidění. Díky, Doris, že jsi, jaká jsi, díky za tvou opravdovost, jsem moc ráda, že jsem tě mohla poznat :-)

S láskou Jana

 

 

ÚT 7. 4. Po dvoudenní přestávce se vracíme do přístavu. Z nějakého důvodu nespěchám s načínáním nového obrazu. Intuice se nemýlila. Opravdu přišel jeden pán, který nám řekl, že na tomto privátním pozemku potřebujeme povolení, bez kterého nemůžeme malovat. Když jsem však skončila s přípravami, byl překvapený: Vy to balíte? A slíbil nám povolení obstarat a zeptat se v příslušné kanceláři. Byl sympatický, což nám ulehčilo vzdát se právě objeveného motivu. Poprvé byl otevřený stánek s lahůdkami, občerstvení Violetta. Objednali jsme si tradiční kari klobásu s hranolky. Když přišel oběd, začali jsme se smát. Hannes to nazval kamikaze kariomáčka, což byl vlastně jen kečup posypaný kari kořením.

 

 

Ale nás to nezničilo a dali jsme se podél pobřeží. Otevřely se nám nové motivy, ještě mnohem lepší, než v přístavu, protože jsme mohli stát přímo u vody na pěšině u kanálu, kde jen občas nějaký člověk, většinou se psem, prošel nebo proběhl, a krásné lodě přímo před námi. Světlo je nádherné, jaro před námi, jen ten vítr byl chladný a čerstvý.

 

 

 

ST 8. 4. Zase jednou lehce prší. Necháme malování stát a rozhodneme se navštívit galerii ICON, na Ulici veteránů. Vystavené obrazy, sochy a objekty, jakož i galeristi na nás udělali dobrý dojem, takže jsme se zde cítili příjemně domácky.

 

 

Právě jsme na stopě velké dějinné události, přirozenému povstání Berlína, když jsme objevili Sionský kostel: Skutečně pohnutý příběh mladého luteránského teologa Dietricha Bonhoeffera, který odvážně až do roku 1943 vyjadřoval své mínění jako státní synodní vikář. Bylo mu jasné, že se církev musí bránit veškeré slabosti, nezávisle na vyznání. Měla být protipólem národnímu socialismu, který získal příliš velkou moc. Bonhoefferův život skončil, jako u mnoha dalších odvážlivců, v koncentračním táboře. Bylo mu teprve 39 let.

 

Po 50 letech píše církev znovu politické dějiny, které nejsou pro další vývoj v Evropě bez významu: proměňuje se v setkání nespokojené východoněmecké mládeže. Když v roce 1987 neonacisti po jednom punkovém koncertě brutálně přepadli v Sionském kostele 2000 lidí („Židi ven z německých kostelů!“), východoněmecká policie jen nečinně přihlížela. Pár pachatelů bylo sice zatčeno a k mírným trestům odsouzeno, teprve však po mohutných protestech z východu i západu se Erich Honecker postaral o zdvojnásobení trestu.

 

Tenkrát působil v kostele farář Hans Simon. On povolil mladým lidem v prostorách kostela vybudovat opoziční Knihovnu životního prostředí. Tak zvané Samizdatové nakladatelství bylo režimem pronásledované. Zabavili tiskařské lisy a redaktory pozatýkali. Ale hnutí za občanské svobody už nešlo zastavit, obrat se už zrodil.

 

 

Der Theologe Dietrich Bonhoeffer mit seinen Jugendlichen

 

 

ČT 9. 4. Ráno přelétnu nové novinové články a co to čtu na první straně? Dnes přesně před 70 lety byl teolog Dietrich Bonhoeffer popraven nacisty. Neuvěřitelné, ještě včera jsem sotva znala jeho jméno! S touto novinkou jedu na pobřeží západního přístavu. Počasí je tentokrát mírné a jarní.

 

Dodatek: Helen Loritz mě upozornila, že píseň, kterou jsme při přijímání nebo jiných příležitostech v kostele zpívali, složil Bonhoeffer ve vězení.

https://www.youtube.com/watch?v=aN7dGz6NH5M (Von guten Mächten wunderbar...)

 

 

 

V pátek 10. 4. je ještě lepší počasí. Po malování na zpáteční cestě s malířskými krámy, zpocená, jsem ráda, že není vidět mé termální spodní prádlo, hlavně, když jsem potkala jednoho muže v tričku a krátkých kalhotách.

 

Před domem vytáhnu klíče z kabelky, když slyším něco zaskřípat. Moje nejmilejší plnící péro spadlo do kanálu, bohužel ne filcová tužka, která byla už stejně na vyhození. Ve tmě je s lítostí ješte vidím svítit, jako by na mě chtělo ještě mrknout. Zároveň ve mně škublo: Díkybohu že to nebyl můj klíč od domu!

 

 

SO 11. 4. Z práce venku mám radost. Dnes o několik vrstev oblečení lehčí, jdu štastná k dílu, na nový motiv. Petr, jinak zvyklý na rozhlasové vysílání, dostal kameru a byl přinucen stát se kameramanem. Musí nás s Hanessem při malování filmovat. Malujeme koncentrovaně, slunce neuvěřitelně hřeje, takže jsem začala se svým letním rituálem a malovala bosky. Pozdě odpoledne, když jsme s malováním skončili, jsem zjistila, že má levá paže, která je u mne, levačky, vždy v akci, dostala barvu, lépe řečeno zčervenala od slunce více, než pravá.

 

Všichni se shodneme: Teď začalo nejen jaro, ale zároveň už i léto! Hurá!!!

 

Arbeitsteam: Hannes Egli, Doris Windlin, Petr Slinták

 

 

NE 12. 4. Dnes je zase nádherný den. Budu malovat sama. Jedu na kole, na kterém jsem musela přivázat pedály provazem, směrem k západnímu přístavu. I když malířský vozík projetí na zelenou komplikuje, vždy se mi to nějak povede. Dnes bych ráda obraz přemalovala, potřebuji především rozlišit vodu od betonové zdi. Odkudsi se vynoří Hannes se svou životní družkou Myrthou a dívají se mi přes rameno.

 

 

Večer prolezeme s Petrem Berlín, tentokrát pěšky. Místo výletu do plánovaného Kreuzbergu uděláme jen malou okliku kaštanovou alejí, abychom prostudovali programy kin. Bože, na jaké filmy, které mluví babylónskou řečí, se jen člověk má dívat? Přijdeme k dalšímu „stánku“ ACUD divadla s kinem a barem, opravdovým domem kultury. Zítra běží ruský film Leviathan s německými titulky. Tohle už nějak zvládneme.

 

    

 

Návštěva výstavy „RAF – Teroristické násilí“ v Německém historickém muzeu na mě působí stísněně. Už před lety jsem získala zkušenost s tématem RAF (Frakce Rudé armády), když jsem při přípravě dějin umění studovala v Dráždanech narozeného umělce Gerharda Richtera (nar. 1932), který maloval atentátníky. Moje tehdejší znechucení Richterovými pracemi se i tentokrát potvrdilo, když jsem si prohlédla celou RAF výstavu.

 

 

Vybráno ze SPIEGEL ONLINE KULTUR 20. 2. 2004: Černobílé obrazy německých teroristů od významného německého malíře Gerharda Richtera (Dráždany, nar. 1932) se po sedmi letech vracejí do Německa. Gerhard Richter svůj obrazový cyklus prodal r. 1995 do MoMA v New Yorku za tři milióny marek. O dva roky později byly obrazy naposledy k vidění v Německu. Kritici byli tenkrát toho mínění, že Richter „tímto vývozem jeden z neřešených duševních otřesů poválečné doby zneškodnil“ (Franfurkter Allgemeine Zeitung). Richter pro SPIEGEL ONLINE řekl, že je dobře, že se v New Yorku od 18. října 1977 nachází MoMA. 72letému umělci je však líto, „že obrazy stále nejsou bez zaujetí pochopeny“.

 

Moje poznámka: Není to od Gerharda Richtera drzá provokace požadovat nezaujatost od diváka pro své fotorealistické RAF práce, které působí spíše jako dokument než umělecky ztvárněná díla?

 

 

 

Katka

 

ÚT 14. 4. U Židovského muzea na Putlitzbrücke směrem k západnímu přístavu na kolejích tehdejšího deportačního nádraží si postavím stojan, abych malovala pohled přes závory na siluetu Berlína. U vědomí toho místa se cítím nepříjemně. Zbavím se toho, až když v myšlenkách začnu malovat pro všechny Židy, kteří museli tuto cestu smrti absolvovat.

 

    

 

Večer přiletí Katka a musím ještě nakoupit. Mám těžký ruksak a na řídítkách velkou plastovou tašku. Přišlo to, co muselo přijít: jednostranné zatížení mne stáhne z kola a uprostřed křižovatky Augustovy a Tychelského ulice padám se všemi svými nákupy na zem. Jak je možné, že víno zůstalo celé? Jeden starší pár mi pomáhá na nohy, sbírají banány a jiné věci ze silnice a dávají mi je do ruksaku. Chudáci nerozumí mému smíchu, ale připadá mi to tak kuriózní, že se nemůžu zdržet a zůstat vážná. Takovou duchovní akrobatiku dokážou jen hlupáci, opilci nebo děti.

 

 

ST 15. 4. už bude ráno. Musíme ještě slavit příjezd.

 

 

Ahojky, živá Doris. 15. 4. 2015

Občas kouknu na blok z Berlína, jak se ti daří a jaké nové zážitky prožíváš. Jak to sleduji, s kolem si velmi rozumíš a jsi velmi odvážná cestovat z „domu“ až na druhý konec města. Počasí se skoro umoudřilo a je vám někdy i tepleji, ale takový svařáček vždycky potěší.

Zdraví Marcel :-)

 

 

ČT 16. 4. Druhý den vyrážíme, také Hannes se přidal, aby s námi ještě jeden den maloval. Huj, ve dvaceti vteřinách jsme katapultováni do 24. poschodí s nejrychlejším výtahem v Evropě. Nahoře na terase 25. poschodí ztrácím optimismus. Jistě ne kvůli dechberoucímu pohledu. Moje letní šaty tu nejsou namístě, a tak mě Katčin zimní kabát chrání před zmrznutím. Hannes pracuje s křídou, Katka a já olejem na větší formát. Vítr je nemilosrdný. My však počasí vzdorujeme několik hodin, abychom utvořili kompozici a obrazu dali barvu. Večer je rozloučení s Hannesem, Myrthou a Petrem v restauraci Süd Nord na Auguststrasse.

 

  

PÁ 17. 4. Dnes jedeme s Katkou na kole na Potsdammerplatz. Tentokrát inteligentní natolik, abychom si vzali termoprádlo, takže se už potíme, než dojedeme na místo. V závratné výšce si upevňujeme stojany k zábradlí. To pomůže, jinak by nám uletěl obraz. Na zpáteční cestě se stavíme v Murphyho irském pubu. Jen krátce, myslíme... najednou je ráno... zpocené od tancování jedeme pri rozednění domů.

 

 

SO 18. 4. Dnes pracujeme zase ve vzdušných výškách, a přesto, že je víkend, už nás na Potsdammerplatz 1 znají. Lidé se ptají, jak to s malováním pokračuje a jak vycházíme s větrem. Pro nás je počasí teplejší a vítr mírnější... i když turisti za námi naříkají na zimu. Během tří dnů děláme přes těžké podmínky pokroky, aspoň mám ten pocit. Brzy cítím, že potřebujeme pauzu, obraz potřebuje čas a já také, abych viděla, co je ještě třeba.

 

 

 

NE 19. 4. Cestujeme na kole do Brücke-Muzea. Když vysvětluji Katce, že jedna cesta je 12 kilometrů, ani nemrkne a řekne: „No a?“ - Holky z Valašska jsou holt přizpůsobivé a tvrdé. Muzeum je v Berlin-Grunewald v nádherné vilové čtvrti. K vidění jsou k našemu zklamání jen věci od Otto Müllera a Karl Schmidt-Rottlufa, žádný celkový přehled celé malířské skupiny Brücke.

 

 

 

PO 20. 4. Dnešní den by se dal shrnout pod heslo - počáteční těžkosti. Zůstaneme na zemi, totiž dole na Potsdamer Platz, protože potřebuji trochu pauzu od velkého panoramatického obrazu z Kollhoff Tower. Katka začala s náročným tématem. Nemám trpělivost dlouho komponovat... a po deseti minutách zahodím celý návrh, otočím plátno a rozhodnu se pro podobnou kompozici jako Katka.

 

Najednou se objeví paní, co jde kolem, otočí se ke mně a zeptá se mě v důvěrně známém dialektu: „Nejste vy Doris Windlin?“ Ztratím řeč. Ukáže se, že se před lety účastnila jednou u mne v Obwaldenu malířského kurzu.

 

Chvíli na to cítíme, že se nám přes rameno kouká elegantně oblečený Afričan. Chce vědět, odkud jsme. „Z Česka“, odpoví Katka. Najednou pokračuje v rozmluvě česky. Je z Konga, ale studoval v Bratislavě!

 

 

Večer tohoto náročného malířského dne se setkáme v bytě na Auguststrasse s Christine Brewer, která zrovna přiletěla z Irska.

 

 

Christine 

 

ÚT 21. 4. První den s Christine. Také objeví s jistotou stejný motiv jako my. Já se trápím, nejraději bych už sbalila a utekla. Protože však malujeme všechny na stejném místě, nemůžu se svým náladám poddat... Jako odplatu za naše trápení si chci dopřát odměnu... Rozhodnu se pro večeři ve známé vietnamské restauraci na Falkplatz. Ale opět jsem to podcenila nebo spletla. To, co mělo být příjemnou odpočinkovou procházkou, ukázalo se jako hodinový těžký pochod na Prenzlauskou horu... Málem jsem ztratila hlavu. Za přežití vděčím opravdu výborné vietnamské večeři Song Nguu!!

 

 

ST 22. 4. Christine a já malujeme dále na našich obrazech. Katka zároveň začíná s novým námětem. Stojí přímo před obrovským plakátem, který ukazuje rozbombardovaný Postdamer Platz. Vypadá jako by stála uprostřed války. Ale ona si to ani neuvědomuje, protože soustředěně maluje siluetu do nebe se pnoucích mrakodrapů. Čistič oken pracuje přivázaný k řadě oken, je však vidět jen jako malý detail. Christine je statečná, i když je téměř nemocná. Trápí mě špatné svědomí, že jsem ji včera honila po všech těch ulicích a uličkách. Chci jí dnes splnit každé přání.

 

 

Katka plánuje jít se mnou na kurz flamenca, aby mohla s kamerou udělat pár záběrů. Bohužel to Mariposa nepovolí a Katka musí odejít. Tancujeme, najednou se učitelka otočí a vyrazí ze dveří... Slyšíme hlasitou diskuzi mezi Mariposou a Katkou. Tancujeme dále a snažím se rekonstruovat, o co tam šlo... když v zrcadle uvidím dveře, které jsou zevnitř osvětlené, ale zvenku je tma. Katka zkoušela opřít kameru o sklo a přes zákaz a i když jen rozmazaně, přesto aspoň dojem z taneční hodiny zachytit. Nenapadlo ji, že zevnitř byla vidět. Po devadesáti minutách jsem našla naštvanou Katku, která mezitím napsala 20 pohlednic a nadávala: „Já jsem přece chtěla zachytit jen zvuk. A kromě toho mají v tomto domě jen vodu a žádné víno nebo pivo. Strašné!!“

 

 

ČT 23. 4. Při malování pozorujeme havrana, jak si staví hnízdo. Christine s ním experimentuje a hází mu dřívka a větve na Potsdamer Platz. Dlouho na sebe nenechá čekat a krouží čím dál blíže, až dosáhne k její hromádce dřeva. Jeho vděčnost za přísun materiálu má však své hranice. Rozcupuje všechno, co nás vedlo k domnění, že máme co do činění s moderním stavitelem hnízd, a dá přednost umělotinám před ekologickým materiálem! Já se ještě jednou vznesu do orlích výšin a pracuji na svém velkém panoramatickém obraze.

 

Pallets prepared with smiles by Dorry

Never a care no sign of worry!

Then gather canvas and tripod

And down the many stairs we plod!

Collect the bikes and load the trailer

City drive, no chance of failure.

Set up all in Potzdammer square

No just a minute, wait right there,

Katja needs a cappuccino

Must be the result of all that vino!

So coffees drunk and brush in hand

We make make a happy little band

Of painters, full of laughs and sighs

And sometimes too there are some cries!

As wind picks up and canvas flies!

By four o'clock Christine is weary

Must be time for a little beery.

Feeling content with our canvas treasure

Exhausted, tired, but full of pleasure

We make our way back to Auguststrasse

Full of paintings and much laughter!

 

Christine Brewer

 

Berlin

 

Madness of war

 

Rendered it to rubble.

Divided in oppression.

Rebuilt in glory.

All in the blinking of an eye.

So many lives destroyed

In that short blink of human folly!

A sadness lingers on in the high rise

Reflections of glass towers.

Transferred now to canvas

Witness to the past through present eyes.

 

Christine Brewer

 

Gedichte von Christine Brewer

Übersetzung aus dem Englischen von Beat Affentranger/Irene Gut

 

Paletten vorbereitet mit Doris Lächeln

Nie ein Kummer, kein Zeichen von Sorge

Dann Leinwand und Dreibeingestell zusammen suchen

Und die vielen Stufen hinuntertrotten

Die Fahrräder nehmen und den Anhänger beladen

Cityfahrt, keine Chance zum Misserfolg

Alles aufgebaut am Potsdamer Platz

Nein, nur eine Minute, bleib genau dort stehn

Katja braucht einen Cappuccino

Das muss das Resultat sein von zuviel Vino!

So! Kaffee getrunken und Pinsel „zu Hande“

Sind wir eine glückliche kleine Bande

Von Malern voller Lachen und Seufzer

Und manchmal gibt es auch einige Schreie

Wenn der Wind zunimmt und die Leinwand davonfliegt

Um vier Uhr hat Christine den Verleider

Zeit muss sein für ein kleines Bierli

Wir fühlen uns zufrieden mit unserem Leinwand Schatz

Erschöpft müde aber voller Vergnügen

Machen wir den Weg zurück zur Auguststrass

Mit Bildern voll und viel Gelächter

 

Berlin

 

Wahnsinn des Krieges

Machte es zu Trümmern

Geteilt in der Unterdrückung

Aufgebaut ruhmvoll

Alles in einem Augenblick

So viele Leben zerstört

In diesem kurzen Augenblick von menschlicher Torheit

Etwas Trauriges west noch in den Hochhäusern

Reflektieren in den Glashäusern

Übertragen auf die Leinwand nun

Zeugnis der Vergangenheit durch das jetzige Auge

 

Báseň od Christine Brewer

V překladu Jana Kutry:

 

Přípravu palet provází Doris smích

Bez obav, starostí, pryč od časů zlých!

Sbalené barvy, štafle a malířská plátna

Ze schodů trmácí se dolů naše parta!

Nasednout na kolo, vozík za něj dát

Ve městě už se nám nemůže nic stát

Když se vše rozloží na Postdammer place:

„Jen jednu minutku a hned jsem tu zase!“

Katka potřebuje kapučíno, ted... nutně!

Vždyť po víně je člověku tak smutně

Po kávě, se štětcem, to už je sranda

Radostně pracuje naše malá banda

Malíři při práci plni smíchu a vzdechu

No občas však bývá někomu i do breku

Zafouká vítr, plátno je fuč... to je k vzteku!

Ve čtyři hodiny má Christine už dost

Je čas na malé pivo, jen tak... pro radost

Spokojené s naším malovaným pokladem

Vydáváme se radostně domů s nákladem

Už těšíme se na schody v Aguststrasse

Plno obrazů a hodně smíchu zase.

 

BERLÍN

 

Šílenství války

Vše leží v troskách.

Rozděleno, žijíc v útlaku.

Ve slávě znovu postaveno.

V jediném okamžiku

Pohřbeno tolik životů

V okamžiku lidské pošetilosti!

Smutek přetrvává v činžácích

Odráží se na prosklených domech.

Přenesený na plátno je svědkem

minulosti prostřednicvím oka.

 

 

PÁ 24. 4. Katka dokončí obraz, hraje si na turistku a nastoupí do vyhlídkového autobusu. Když se vrátí, je zklamaná, protože to, co jí ukázali, to všechno se mnou při cestách na kole už viděla.

 

 

 

SO 25. 4. Odjezd Christine a Katky. Christine do Irska a Katka do USA. Tohle ráno mi do podvědomí vtrhne jaro. Najednou je všechno štavnatě zelené. Je letní teplo, tak se posadím do zahrady Clärchens Ballhaus. Objednám si sklenici vína a trávím zbytek dne v pohodě, při psaní a čtení.

 

 

NE 26. 4. Neděle, den klidu. Nebe se zatáhlo, letní teploty se vytratily. Můj pobyt v Berlíně je v polovině. Prohlížím si zeď s početnými obrazy, které jsem už namalovala. Spokojeně bilancuji poslední týdny a myslím, že jsem udělala dost práce. Teď si můžu s čistým svědomím popřát tvůrčí přestávku. Stáhnu se s knížkou a papírem na psaní za nejbližší roh, abych si v pohodlí dopřála cappuccino.

 

 

PO 27. 4. Začíná nový pracovní den – leje jako z konve. Schovám malířské krámy pod stůl v ateliéru. Po sedmi týdnech znovu zavolám na telekomunikace, abych je přinutila nahradit vadný Fritzbox, abych se konečně dostala na můj internet... Když přestane pršet, jedu na kole 3,5 km do stavebního centra Hellweg, abych koupila novou hadici do sprchy, která praskla. Při cestě mi upadne z kola světlo na silnici... přitom jsem měla už v úmyslu koupit nové pedály, abych nahradila ty staré, mnou už sešněrované provazem. Nyní se však rozhodnu koupit drát na pedály a jako světlo si koupím čelovku... Nyní už jen doufám, že mně neupadne hlava. Každopádně dávám kolu ještě dva měsíce... Všechno, co nebude perfektně fungovat, bude od nynějška přidrátováno... Mám 20 metrů!

  

 

Berlin Backstage

 

 

ÚT 28: a ST 29. 4. Berlínské zákulisí, švýcarský konzulát nás velkoryse provede celou kulturní stipendijní akcí. Provádí Frieder Schnock, obchodní vedoucí Vzdělávacího centra v Berlíně a Jan Maruhn, vedoucí sochařských dílen. Své obsáhlé vysvětlování okořeňují vtipnými poznámkami.

 

Provází nás kompetentně a s humorem berlínskou kulturní scénou.

 

Na začátku je setkání s kulturní stipendijní akcí na Úřadě spolkového kancléřstvi (největší vládní prostor na světě, osmkrát větší než Bílý dům ve Washingtonu) a dále jdeme skleněnou kupolí Spolkového sněmu. Že leje jako z konve mne neruší, krajina působí snově a měkce, kvůli uplakaným skleněným kupolím.

 

 

Další bod programu: Umělecká akademie a potom sochařská dílna v někdejší Arnheimské fabrice na trezory na Osloské ulici. Nabízené kurzy jsou každému otevřené, bez ohledu na uměleckou zralost, jméno, datum narození, nebo znalosti, jak vedoucí Jan Maruhn opakovaně zdůrazňuje. Tyto dílny mne ohromují, ne jen pro velkorysé užitné možnosti, ale také kvůli obrovské rozloze.

 

 

Na druhý den navštívíme tehdejší KINDL pivovar v Berlíně – Neuköln. Prostor se šesti obrovskými varnami na mě dělají velký dojem. Také skleněné kachlíčky na stěně, které hrdě odolávají zubu času mne udivují. Kousek po kousku zde vzniká centrum současného umění, vedené švýcarským kurátorem Andreasem Fiedlerem.

 

  

 

 

Více zde: http://www.malzfabrik.de/

 

 

Na závěr jedeme metrem a tramvají do tiskařské a mediální dílny na Marianenplatz. Velkoryse založený grafický a mediální ateliér, založený rovněž na principu: Pro každého dveře otevřené!!! Také zde platí teorie Josepha Beuyse: Každý člověk je umělec! Opravdu velkolepé!

 

  

Vedle něho Valentin Hauri, malíř z Curychu, narozený v Aargau, také stipendista. To, že není jen tak někdo na umělecké scéně, mi bylo jasné, když jsem s Valentinem seděla u piva, místo abychom navštívili ještě jednu plánovanou výstavu. Vedle Valentina seděl Albrecht Schnider, švýcarský umělec, nic víc na jmenovce na stole nebylo... a mohla jsem ji ještě dlouho pozorovat, víc informací jsme z ní nedostali. To za mě udělal druhý den google. Malíř a grafik, narozen v Entlebuchu, nyní Berlíňan, již 10 let docent malířství na Vysoké umělecké škole v Bernu... Jestli Albrecht cítil mou zvědavost? Pořád mi říkal: Weisch Doris, Gsesch Doris.. (Víš Doris, vidíš Doris, v dialektu), jako bychom se už znali odjakživa. Vedle něho Gloria Alonso Gonzáles, vedoucí grafické dílny v tiskárně Kulturního centra a potom ještě mladá německá umělkyně a kurátorka Andrea Caroline Keppler. Kdo by to řekl, že s takovou vysocekarátovou společností zažijeme takový uvolněný, pohodový, veselý večer?

 

 

  Zřejmně to, nejen mě, občas nadzvedne! :-)

 

 

 

 

 

 

ČT 30. 4. Po dvou dnech, tak krásně naplněných zážitky, musím všechny informace a vizuální dojmy vstřebat, proto žiju pomalu. Šla jsem nakoupit, v kavárně jsem četla a psala a potom jsem šla brzy do postele.

 

 

PÁ 1. 5. „Ven do Kreuzbergu!“ na Slavnost máje. Dříve to byl slogan „Ven na revoluční 1. máj!“, a stal se brutálním, všeničícím řáděním Autonomen a Antifa (tzv. Černý blok), kteří každoročně „Den práce“ proměňovali v pouliční bitvu, provokaci policie, způsobování škod a plundrování, především v Kreuzbergu. Kolem Kottbusserské brány, Heinrichova náměstí a Oranienstrasse bývá už dvanáct let poklidná pouliční oslava, která se jmenuje Myfest. Já jsem byla úplně u vytržení z té poklidné nálady, panující všude v uličkách a na náměstích, ze stánků s pitím, jídlem a pivem, až po turecké, řecké a italské speciality... Všechny tyhle vůně ve vzduchu plném kouře z grilování, k tomu hlasitá hudba všude, že to až vibrovalo. Staří a mladí na ulici, pokojné shromáždění, které nám ztěžuje průchod. Tak se nechám vést.

 

 

 

Komentáře v tisku: Ten, od roku 2003 stále mírumilovnější průběh kreuzbergského Myfestu připisují policisté, politici a obyvatelé především Myfestu. Tento rok byl dokonce večerní Revoluční pochod poklidný.

Slyšela jsem jednoho na lavičce sedícího pána ke své družce podotknout: „To je snad vtip dne... co to jen slavíme; Den matek v NDR?“

 

 

Alespoň já jsem něco takového v žádném městě nezažila. Později jsem četla o 45.000 účastnících. Fotografie jsou jen malé pohledy na události a zážitky.

 

 

Rohneroví

 

 

2. 5. V sobotu uvedu byt zase do pucu a na 15. hodinu očekávám návštěvu, Vreni a Hanspeter Rohner ze Stansu. Protože je krásně, je město plné procházejících se lidí a my jsme mezi nimi.

 

 

    

 

NE 3. 5. Fantastická jarní neděle. My putujeme pešky z Auguststrasse k Museumsinsel, přes Trödelmarkt ke Kumstmarktu, okolo Zeughausu až k Märkischenskému nábřeží. Tam nastoupíme na loď, co nám přes tři hodiny ukazuje Berlín z vody. Plujeme pod více než 60 mosty, přes několik vodních propustí na řece Spree a Landwehr kanálu. Příklad: V Berlíně je sedm vodních ochranných uzávěrů, díky kterým zůstává město chráněno před záplavami. Dále: Vždycky, když vzniká nová stavba u vody, je stavitel povinen nechat nábřeží přístupné pro veřejnost.

 

PO 4. 5. Na stanici metra Kottbuserská brána, blízko známého Görlitzova parku, si postavím stojan, jsou zde ty nejrozličnější postavičky... Jedna rodilá Hamburčanka, nyní Berlíňanka, mi vysvětluje, že Kotti Platz, jak říkají Berlíňané, je jedno z hlavních míst berlínské drogové scény. To už jsem však nějak tušila. A sociální byty v pozadí mých obrazů prý ještě před rokem vypadaly velice zuboženě. Ale na mém obraze vypadá celá ta scéna mnohem přívětivěji.Vysvětluji, že přes barevné vidění ztrácí obsah na důležitosti a tím často také na hrůznosti. A že nás to učí všechno bezprostředně a nepředpojatě nahlížet.

 

 

Lidé jsou tu zvědaví. Mnozí vykukují opatrně za plakátovacim sloupem, aby omrkli můj obraz, nebo se podívali, co tam vlastně provádím... Někteří se tlačí velmi blízko (často opile) na mne a můj stojan, že mám strach, že mi někdo spadne na paletu. Tady bych si netroufla použít kameru. Jsem vděčná, že mě akceptují jako rovnocennou kuriozitu. Navečer přijíždějí auta, jedno za druhým, zablokují celou ulici auty policie, hasičů a respiračním vozidlem (Atemschutzwagen je napsané na oranžovém autě). Pořád ještě nic nechápu! Když tu najednou za stánky s ovocem objevím shromáždění lidí s různými vlaječkami, většinou jsou červené s nějakou hlavou nebo něčím podobným... Pravděpodobně proběhl pro některé ten 1. máj moc mírumilovně. Sbalím se, už je stejně čas, a zmizím na kole s přívěsem na Prinzenstrasse směrem k domovu.

 

Hallo!

Hier, falls ich es nicht schaffe, morgen wieder am Kotti uff zu schlagen, meine E-Mailadresse. Ich hatte gestern und heute nämlich neue Sandalen an, eben sah ich Blut im Schuh, Ruckedigu, wie im Märchen, Blasen vom Pflastertreten.

Schönen Abend und tolle Ideen, Sumo

 

 

 

ÚT 5. 5. Dnes ze mě počasí udělalo blbce a já mu naletěla. Média hlásila velkou spoušť kvůli bouřce a dešti, dokonce 200 km severně od Berlína bylo ničivé tornádo. Jak se mohlo stát, že sluníčko v 15 hodin zase vylezlo, jako by se nic nestalo. Zítra mě ta troška deště od malování neodradí, to garantuju!!! Rozhodnu se zase jet na kole do Kreuzbergu, bez přívěsu, abych navštívila FHXB Muzeum (Friedrichshein – Kreuzberg Museum), které by mělo být pamětí této čtvrti. Do 18 hodin je otevřeno a v 17:30 stojím přede dveřmi. Včera mi vysvětlovala Sumo, že 30 minut na prohlídku stačí. Dojdu do prvního poschodí muzea. Dveře jsou zavřené a nemají žádnou kliku ani tlačítko... jednoduše nic... Vyjdu do třetího poschodí, stejný obraz. Najednou uvidím na stěně vedle zvonek. To jsem hloupá, říkám si, jasně, musím zazvonit, abych mohla navštívit muzeum. Jako správná Švýcarka, chci vše pěkně popořádku. Tak zase sestoupím dolů do prvního poschodí výstavního prostoru, abych zazvonila. Nic se však nehýbe. Tak vystoupím do druhého poschodí a opět zvoním a čekám... ani tady není nikdo za dveřmi. Nevzdávám to a sebejistě vystoupím do 3. poschodí... a zase NIC. Teprve teď se podívám pořádně na symbol na zvonku... Potom se podívám na strop schodiště. A dojde mi to... všude jsem rozsvítila světlo... za bílého dne!!!

 

 

HALLÖCHEN! 5.5.

Habe in Deinem Blog gestöbert - das ist ja sehr viel mehr als nur "ein Dach über dem Kopf", volles Programm sozusagen. Da lernst Du Berlin von vielen Seiten kennen. Die "WG in nett" ist ja auch toll, eine Chance, Gleichgesinnte zu treffen, den Tag gemeinsam ausklingen zu lassen. Wie Klassenreise - nur freiwillig. Ich schätze, dieser Aufenthalt stellt die Weichen für so einiges.

Bis bald mal, Sumo

 

Milá Doris 6. 5.

Často na tebe myslim a sleduju tvůj berlínský blog, vtipné postřehy, zážitky, pocity a situace, které by člověk nevymyslel. Těším se, až budeš obrazy z Berlína někde vystavovat, přijedu se podívat.

Pokouším se občas něco namalovat, ale oleje se pořád „bojím", takže zatím akvarel, těším se na srpen, až se uvidíme na Hostýně.

Přeju ti hodně sil a inspiraci a taky pěkné počasí k malování.

Zdraví Alena

 

 

ST 6. 5. Opět jsem na Kottiplatz. „Tys už tady byla se stejným obrazem, ale nebylo tam toho ještě tolik“. Chytrý mladík, říkám si. Ale zase jiný: „Tak, moje malá umělkyně!“ Poznávám ho, dnes mluví zatím zřetelně... žádný div, jsem tady také o dvě hodiny dříve. Potom se postaví odborně před obraz a říká: „No, vypadá dobře… mohla bys mě malovat nahého?“ „Jistě, ale přímo tady na místě!“, odvětím. Zasměje se a jde s flaškou piva za svými kumpány.

 

 

Za mnou je jeden muž s kolem, přijde k němu žena. Vnímám útržky rozhovoru... mluví o poldech, už jsou tu sedm hodin... a když je přitom ženská, tak je to vždycky špatné a obhlíží scénu.

 

Jiný přijde a podívá se krátce na obraz a tvrdí, že se na to musí koukat z dálky a jde za mne. Slyším ho říkat: „Odtud to vypadá opravdu dobře.“ Všichni přijdou k němu a diskutují o stylu a o znalostech. Téma policie vystřídá malování. Při ohnivé diskuzi kouknu stranou a vidím, že pán s kolem je dobře oblečený. Říkám si, že zde nepozoruje jen policie, ale vše je pozorováno ze všech stran. Kdo vlastně pozoruje koho?

 

Opět hádka o umění. Slyším říkat: „Ty vole! To je impresionismus, ty o tom nemáš páru! Kdybych měl žlutou, koupím plátno a maluju!“ Zdá se, že se všichni zbláznili.

  

 

Co mě stále udivuje je, že se pořád ptají: „Tys tady byla už včera!“ „Ano, byla“, lžu. Nebudu všem vysvětlovat, že jsem tam byla před dvěma dny. Za mnou slyším chvalozpěv... supr, geniální! Potom jde jeden ke svým kumpánům a prohodí: „Wow, umění! To je pecka!“

 

Za mnou křičí cyklista na svou partnerku: „Andílku!!! Když je zelená, tak nemůžeš ještě jet, ale až bude zelené to malé světlo pro cyklisty!“

 

Pořád je slyšet štěkat psy, otravní čokli se drbou v kožichu. Mladík přijde zase, pivo v ruce, a praví: „No, během času to pěkně pokračuje!“

 

 

 

Dnešní den byl opravdu už na hranici s těmi poznámkami, takže jsem si kameramana, co se za mne postavil ani nevšimla. Až když na mne promluvil: „Mluvíte německy?“, probrala jsem se z koncentrace. Tak mě filmovali při malování a natočili se mnou krátký rozhovor. Bude to vysílat televize TV RBB 16. května v 19 hodin pod rubrikou Zprávy z domova (Heimat Journal).

 

 

 

ČT. 7. 5. Začínám nový obraz naproti „scéně“, pod řídce rostlými javory. Fouká vítr, sílu větru nám ukazují igelitové pytlíky zachycené na javorech.

 

Dva známé obličeje jdou kolem, pozdraví: „Haló, paní malířko.“ Zkouším scénu s architekturou a Kottiwoodem (nejlepší Döner imbis v Berlíně) malovat.

 

 

Kontrola přímo na místě: „Jsem tam také na obraze?“ Bráním se: „Já musím malovat celek.“ Nevzdává to a ukáže na postavu na obraze, kterou jsem zrovna pár tahy namalovala. Triumfálne tvrdí: „To jsem já“. Dívám se nevěřícně na něj, potom na místo s betonovými podstavci, kde skutečně teď nikdo nesedí, a zase na něj. „Podívej na tu modrou košili, tam já sedím vždycky.“ A skutečně. On se diví, ale já ještě víc! Na místě se lidé jen hemží.

 

 

Smějíc se, na mě někdo volá: „Wunderschöne kotě, wunderschöne kartina“, protože pochopil, že jsem jeho improvizované ruštině porozuměla… a hlasitě se na mne zasmál.

 

 

PÁ 8. 5. je 70. výročí kapitulace Hittlerova Německa, konec války, památný den, svátek. Kottiplatz ze všech úhlů. Všichni jsou zaměstnaní sami sebou, takže můžu v klidu malovat. Občas přijde muž od včera, aby se přesvědčil, že jsem ho nepřemalovala.

 

Večer jsem pozvaná od Rohnerů na večeři v Televizní věži. Sedíme ve výšce 207 metrů a nabízí se nám neuvěřitelný pohled na celý Berlín. Aby člověk nepřišel o výhled na žádnou ze stran města, točí se vnější část, kde jedí hosté. Nepohyblivá je jen kuchyně, vchod a klavírista. Příští minuty se stanou fantastickým zážitkem. Ve 20 hodin je ještě světlo a potom začne hra večerního světla, která toto velkoměsto proměňuje. A když slunce zapadne, začíná podívaná na město s mořem světel z ulic a domů. Jsem ohromená a ztrácím řec. Děkuji vám oběma! Bez vás by mne ani nenapadlo tam nahoru chodit.

 

 

  

 Jen krátká informace k tomu: Berlínská rozhlasová věž byla otevřena 3. října 1969. Průměr kupole je 32 metrů. Výška 207 metrů, se špicí 368 metrů.

 

 

SO 9. 5. Znovu maluju na Kottiplatz, černou oblohu se snažím ignorovat. Až přijde bouřkový vítr, který mne s kolem, stojanem i obrazem shodí na zem, tak to vzdám. Cestou domů jsem promokla, hledám ochranu v nenápadné italské restauraci v Kreuzbergu na Brückenstrasse, uvnitř stojí velkým písmem Ponte Carlo SLOW FOOD.

 

  

 

Jana

 

NE10. 5. Čekám návštěvu z Moravy. Svou malířskou kolegyni Janu Rozkovou s manželem a synem Jakubem.

  

 

 

PO 11. 5. Opět různá setkání na Kottiplatz. Pán: „Pořád tady?“ Paní: „To člověk pookřeje, když je tě zase vidět s těmi barvičkami“ A pořád stejná otázka, jak dlouho už na obraze pracuju. Prodavačka květin chválí počasí, že je mírné, na Den matek bylo bouřlivo, vítr pořád shazoval vázy s řezanými květinami. Jedna na první pohled elegantní dáma přejde kolem a prohodí: „Člověk hned pozná, kde je. Kdo tu už jednou byl, pozná Kotti okamžitě... a tady“, ukáže na můj obraz, „nevypadá ta scéna tak hrozně.“ Její široký úsměv odhalí téměř bezzubá ústa. Udiveně ji sleduju. Se svou pivní flaškou v ruce stojí na semaforech a jde ke svým kumpánům zpátky na druhou stranu. Ten pán z předvčerejška chce vědět, jestli namaluju také jeho psa. Ukážu na rozmazaný černý flek na obraze, tak spokojeně odejde.

 

 

Paní, která před pár dny, když jsem ještě malovala na druhé straně, nějakému chlapovi vysvětlovala, že je to impresionismus, přijde s kolegyní, aby mi sdělila, že tento kumpán dnes v noci zemřel. „On byl vždy tady“, povídá, „v kožené bundě...“ Měla bych ho, prosí, ještě na obraz domalovat, aby byl pořád s nimi. Jeden muž ověšený Ikea taškami, se přimotá ke mně, mluvit mu jde zpočátku ztěžka, ale potom je k nezabrždění: „Jste profesionální malířka?“ „Jste bohatá?“ Prohlíží si mne od hlavy k patě a řekne hlasitě: „Ale knoflíky na vašem kabátě nejsou zrovna levné! Vy musíte být bohatá!“ „Potom máte bohatého tatínka… nebo maminku?“ „Potom holt bohatého manžela... nebo už dávno utekl?“ „Ty nemáš prstýnek?“ „To ho sundáváš, nebo žádný nemáš?“ No a tak to jde s otázkami pořád dál, napříč životem. Najednou se zamyslí a přijde to: „Ty ale už nejsi tak mladá!“ Zarazím se a čekám na zničující rozsudek. „Tak dvaatřicet!“ Hlasitě a ulehčeně se zasměju, což ho znejistí, a řekne rozpačitě: „Já vám holt nevidím do očí.“

 

 

ÚT 12. 5. Včera vyrazili Jana, Jiří a Jakub na vlastní pěst do města. Dnes už chce Jana malovat. Od Rohnerů jsem slyšela o Tureckém trhu Neuköln, který leží hned za Kotti, a je velice originální. Vždy v úterý a pátek od 11 do 18:30 hodin. Jana tam jede se mnou a s těžkým malířským vozíkem na kole - chceme tržnici malovat. Po příjezdu ztrácím odvahu. Stánky stojí tak blízko sebe v nekonečné řadě se všemi možnými věcmi: zelenina, ovoce, knoflíky, látky, potraviny, koření, zubní aparáty, speciality, maso, ryby – prostě VŠECHNO a ve všech možných barvách! Nádhera pro oči, ale na malování je to příliš, a k tomu není skoro místo pro naše stojany.

 

 

Rozhodneme se hledat jiný motiv a jedeme zpátky. Ovšem jen pár metrů. Tam najdeme park, kde je jen pár laviček a stromů, lavičky mne úplně magicky přitahují. A přesvědčuju Janu, že dnes budu malovat jen tam, kde můžu sedět. Nějak mám dnes unavené nohy...

 

 

 

Posadím se na lavičku. Můj obrazový výřez naproti oživuje cikánka se svými dětmi. Jana se posadí nedaleko mě do stínu stromu. Dnes je příjemné teplo! Je nám jasné, že jsme na „romském území.“ Jsme pro ně zajímavé, především děti se hromadí okolo mne a komentují všechno rumunsky, jen pár jich umí německy. Jednomu klukovi to nedá a hrábne prstem do kadmiové červeně. Překvapen svítivostí barvy chce běžet ke studni. Ještě ho stihnu zadržet a očistím mu terpentýnem a hadrem prsty. Kouknu k Janě a vidím, že i ona čistí jedné holčičce obě ruce plné barvy! Jeden starý pán se posadí vedle mne a postaví k sobě invalidní vozík se svou paní. Přehrabuje se v tašce a vytáhne flašku piva a oba se o ni poživačně hlt za hltem rozdělí. Když jsou na odchodu, rozloučím se s nimi, aniž bych předtím s nimi prohodila slovo. Muž se na mne podívá a řekne: „Vy jste na Kotti malovala už minulý týden, není to tak?“ „Já jsem vás hned poznal!“ S Janou se shodneme že už to pro dnešek tady stačí, i když obrazy nejsou nutně hotové. Na zítřejší den si chceme najít přece jen klidnější místo.

 

Berliner Tage

Alexander Platz, U-Bahn, S-Bahn, Metro Tram, Ostbahnhof, Eberswalder Strasse, Potsdamer Platz, Kottiplatz, Hackescher Markt und mittendrin, mit Leinwand, Farbe und Pinsel, unbeirrt, fleissig schaffend, Doris. So erlebten wir Doris bei unserem Besuch in Berlin.

 

Friedrichstrasse, Unter den Linden, Deutsches Historisches Museum, Siegessäule, Kaiser-Willhelm Gedächtniskirche, Kurfürstendamm, Bernauer Strasse, Jüdisches Denkmal, Checkpoint Charlie, Gendarmenmarkt, Türkischer Markt, Regierungsgebäude, Schweizer Botschaft,Clärchens Ballhaus, Potsdam und ein Hauf von Galerien. Von Berlin bekommt man nie genug.

 

Eine Schifffahrt auf der Spree, geduckt unter den Brücken durch, in die Nacht eintauchen auf dem Fernsehturm, angeregte Gespräche mit nicht minder gelungenen Gaumenfreuden, abgerundet mit guten Weinen aus Deutschland, Italien und Mähren, zu unserer Freude zusammen mit Doris.

 

Zu schnell verflossen die Tage und Nächte in Deutschlands Hauptstadt Berlin. Ganz herzlichen Dank Doris. Alles Erlebte auf dem Besuch bei dir, an der Auguststrasse 83 in Berlin, modellieren wir zusammen zu einer Skulptur, die in uns aufgestellt ist, an einem unvergesslichen Ort. 

Berlin Alexander Platz ---- Berlin Doris

 

Vreni und Getti Hanspeter

 

 

Hackeschských dvorech

 

 

 

ST 13. 5. Našly jsme Hackeschský trh a postavily jsme si stojany. Včerejší bouřka město ochladila, v tlustých kabátech si stavíme stojany uprostřed malého parčíku. Je nezvyklý klid, lidé chodí sice blízko nás, ale jsou diskrétní, po včerejším dnu a živých dnech předtím něco chybí. Jen blízká pěší zóna a rušná tramvajová křižovatka ruší ticho. Cítím se zotavena a začnu nový obraz 70 x 85 cm, na kterém chci příští dny pracovat. Jana sedí kousek dál v zeleni pod stromem, jehož větve se jemně houpají ve větru.

 

 

ČT 14. 5. Opět malujeme na našem místě a těšíme se, že nás nikdo neruší. Najednou zastaví tramvaj a zakryje nám výhled na motiv. Za ní druhá, brzy třetí, hotová tramvajová zácpa! Tolik nepohyblivé žluti nás nervuje. Najednou dají dělníci přední kastli tramvaje pryč, přivezou jakýsi přívěs, spojí dohromady a já už jásám, že ji odtáhnou. Nic takového. Po čase je zase všechno odpojeno, všechny díly smontované a tramvaj pokračuje za 30 minut opravy dále. Konečně! Můžeme dál malovat... ale dál to nejde! Nyní se pomalu posunují všechny „odstavené“ tramvaje jako jedovatý had kolem nás. Proti takové žluté přehlídce nemáme šanci a musíme to vzdát.

 

 

Na fotkách je možné vidět naši „ranní práci“.

 

Potom jdeme pěšky k nádraží na Friedrichstrasse a podél řeky Spree až k Říšskému sněmu. Obdivujeme tam moderní architekturu, jdeme dále až k Hlavnímu nádraží, otočíme se a konečně jdeme domů do Auguststrasse.

 

 

     Hello Doris it if Friday night. I have worked hard all week. Hard. Paddy put his boat in the sea today. I went for a walk with Bridin this evening and had a glass of wine.,now I think of you and what means something to me. My garden, colour life. Then I think of you, and painting, life. Now I am drinking another glass of wine and and watching the film, The Impresssionists. I am so happy to know you Doris and to always SEE life as it s xxxx thank you xx
Christine Brewer www.mill-little.com

 

SO 16. 5. Je zase chladněji a malujeme dále na Hackeschských dvorech. Silný vítr, tmavé nebe, které vystřídal bílý jemný závoj v dáli. Déšt leží ve vzduchu, my však vydržíme. Až když je déšť příliš silný, musíme to zabalit.

 

Začátkem května mě při malování na Kottbusser natáčel televizní štáb z berlínské TV RBB a dneska večer to bylo ve vysílání pod názvem „Heimatjournal“ (můj krátký výstup začínal ve 13. minutě. Bohužel odkaz na archív už neexistuje).

 

E-mails Reaktionen auf den TV Bericht/ reakce na TV porad

http://www.rbb-online.de/heimatjournal/archiv/carla-kniestedt-ist-in-berlin-unterwegs--kottbuser-tor-in-kreuzb.html

 

Tolle Sache mit dem RBB-Bericht zum Kotbuser Platz. Die Reportage ist so schon gut, und mit der Malerin grad noch mal besser.

Bei der Gelegenheit habe ich wieder einmal in deinem Blog geschmökert. Er ist reich, er hat lässige Fotos, er ist gut beobachtet und gut geschrieben!!!

Herzliche Grüsse

Hannes

 

Dobrých bylo těch pár vteřin :) , jsi mediální hvězda! Objímám tě Magda

 

V tý telce ti to sluší! Mohli to natočit i delší. Maruna

 

Great Doris, saw you on TV! Looked like a fascinating place to paint too. Xxx

Christine Brewer

www.mill-little.com

 

Liebe Doris, Das ist Super, du bist echt ein Star. Aufnahme an rbb ist gut, die Schweizer Malerin. Weiter so. Gruss aus Basel. Ljiljana Meder, Zangbieri Galerie

 

Ahoj Doris,

gratuluji ke skoro půlminutě slávy na berlínské TV, a to ještě v sobotním primetime!

Měj se krásně. Víťa

 

Podivala jsem se na odkaz na berlínské zprávy, zajímavé informace navzdory mé bídné němčině, no a v typickém kloboučku, levačkou malující veselé obrázky Doris - dokreslující pestrost Berlína.Přeju ti ještě hodně námětů a zajímavých setkání. Vždycky mě moc a moc inspiruješ a těším se, jak doseču trávu na zahradě a dám se do nějakého malování.

Zdraví tě Alena

 

Ahoj Doris,

celou dobu Ti fandím a přeji úspěch. Ať se Ti daří v cizině, doma ve Švýcarsku, v Česku i v Poděvousích! Vašek.

 

Hallo Doris,

Ja, zur richtigen Zeit, am richtigen Ort mit den richtigen Leuten - fame! Dann viel Spass weiter so...

Gruss von unten nach oben. mary

 

To je parádní! S láskou Jitka H.

 

Doris, to je úžasná zpráva. Moc gratuluji. Radka P.

 

Bombastické, viděli jsme tě. Mark řekl, ze je to very deep and intelectuelle. Jsi televizní hvězda!!! Děcka tě také viděla. S láskou Katka R.

 

Hoi Doris

War ein ganz interessanter Bericht von Kreuzberg und in deinem Bild fand sich der ganze Bericht vorher wieder!

Ich wünsche, dass du viele Bilder gut verkaufen kannst.

alles Gute und viele Grüsse Marta S.

 

Ahoj a blahopřeji k dobývání Berlína!!! Zdraví z Řecka Zdeněk Z.

 

Huhu, starte gerade mit dem Texten - freut mich, wenn/da Du hier berühmt wirst. "Die Malerin vom Kotti", mit freundlicher permanenter Unterstützung der Stadt Berlin.... Sumo

 

Wow, Doris, du bist ja echt in den Medien!

Gratuliere dir, auch zum entspannten Sommerhut, all nice!

Ich hab mir den ganzen Film über Kottbusser Tor angeschaut, danke, war interessant, hab was gelernt … und das erste Mal ein gemaltes Bild von dir gesehen! Tschüss Valentin

 

 

 

 

Zuzanka a Věra

 

NE 17. 5. Rozkovi brzy ráno odjíždějí. Já připravuju byt na příští návštěvu. V 18 hodin přijde česká SMS od Zuzanky. Doslova: Sedím v meine baru na Auguststrasse 61 hraje tu jazz a hospoda má super atmosféru aj číšníka. Přijdeš nebo mám já dorazit k tobě? Když přijdu do Meine Baru, vidím nejen Zuzanku, ale i Věru, kterou znám z malování na Sázavě. Ta se rychle rozhodla udělat malou zajížďku do Berlína a doprovodit Zuzanku. „Co, ty tu vevnitř kouříš?“, ptám se udiveně Zuzanky. „Jasně, já jsem se ptala hospodského a on jen suše poznamenal, že nekuřáci mají sedět venku.“

 

 

Ještě při prvním setkání v „Meine Baru“ Věra vysvětluje, že už má zamluvený hotel, protože je zapřisáhlá individualistka. V Auguststrasse si vaříme večeři, otevřeme víno. Mluvíme a mluvíme, otevřeme víno, mluvíme... a Věra se dívá, jak ten čas běží čím dál častěji na hodinky, jestli ještě stihne metro do hotelu. Nějak mi bylo trapné jí vnucovat nocleh. Položila jsem před ní klíč od bytu: „Tady máš klíč od bytu, můžeš podle libosti přijít a odejít, jak chceš.“ To jsem asi neměla dělat... protože než jsem šla do postele, bylo ráno. V pondělí bude ale spát v hotelu. To se také stalo.

 

 

PO 18. 5. Zuzana a Věra si prohlížejí město a mě to táhne zase k Hackeschským dvorům pokračovat v práci. „She is drawing!“, „she is drawing“... a ještě potřetí... a pošesté, „she is drawing“... otočím se, myslím si, že si někdo dělá srandu, ale Zuzanky hlas to není, říkám si! Najednou slyším zase „She is drawing!“, ona maluje. To už tedy stačí, myslím si. Když je náhle ticho, otočím se, ale nikoho za sebou nevidím. Podívám se směrem k tramvaji a vidím dvě mladé ženy s kočárkem, jak se vzdalují.

 

 

 

Chci za každou cenu obraz dokončit a maluju, co to dá. Toto místo je pro mne příliš klidné, moc uklizené, příliš „sterilní“!

 

 

ÚT 19. 5. Se Zuzanou jsme se domluvily na Turecké tržnici, šinu si to s mým přívěsem asi 3,5 km směrem ke Kottbuserské bráně. Zuzanka jede pohodlně metrem a je tam za pár minut, zatím co já se koupu v potu. Koupím si u stánku roztomilé loutky: prasátko, kuře, krávu, koně, myš a opici. Toto mini ZOO animuje Zuzanka spontánně jako loutkové divadlo, ukazuje skrytý herecký talent. Ani si nevšimne, že nehraje jen pro mne, ale obšťastňuje všechny malé i velké okolo nás.

 

 

 

 

Dopřejeme si pauzu u pojízdné kavárny „expresso§chocolat“, objednám kávu a cappuccino. Žertuji s prodavačem a dělám hloupé vtipy, když tu z jeho ruky spadne cent z vrácených peněz do mého kafe. S vyděšenýma očima se ptá: “Ajaj, co uděláme teď? To se mi ještě nestalo!“ S dlouhou lžící se snaží minci vylovit. Braním se, ne ne, já to jednoduše spolknu. Před zraky usmívajících se spolustojících ve frontě jdu k překvapené Zuzance. Když mám kafe skoro vypité, přijde ten pán k našemu stolu a přinese ubrousek pro minci. Skutečně se na dně objeví desetník, který se zlatavě leskne. Byl už předtím tak zlatý a lesklý? Jak chutnaly poslední kapky kávy, se raději neptejte, zato vím, jak chutnají peníze!

 

 

 

 

Dnešní večer na Auguststrasse je věnovaný rozlučce s Věrou, která zítra chce odjet. Zuzanka předvádí zase loutkové divadlo a my se krásně bavíme. Večer trvá zase do ranních hodin.

 

 

19. 5. Dear Doris you do not know how important, it is for me to know you! You keep me in touch with the reality of life, you keep me looking and seeing. Whenever I paint with you I come back to a place of being and seeing! I thank you for that. I have just re watched the film of the Impressionists and also Van Gogh. I crave time to be and see. My love to you xxx and my thanks xxx Christine Brewer www.mill-little.com

 

19. 5. Ahoj Doris :-D Jak se dočítám z blogu, Katka je doma u skvělých dětí a své drahé polovičky. Líbí se mi, jak se kamarádky u tebe hezky střídají a nyní přijíždí Jana i s rodinkou. Myslím si, že tě to VELMI potěší. Znám i jiné spolužačky, ale vy /Doris, Jana a Katka/ se mi zdáte nejvíce pohodové a k sobě JAKSI PATŘÍTE a vzájemně se doplňujete. Já nyní opět trávím čas v nemocnici, páni dochtóóóři se starají a hezké sestřičky obletují. Začínám trošku rehabilitovat a mezitím kouknu z nudy na net. Jinak dosti čtu a poslouchám v uších muziku. Pa pa, hezké a pohodové chvíle přeje Marcel.

 

 

 

ST 20. 5. Můj počítač má zase své nálady, takže musím do servisu na Alexanderplatz. Věra odjela a já se těším, že večer konečně půjdu dříve do postele. Ukázala jsem Zuzance Humana second hand na Alexanderplatz. Nevím, jestli je to kvůli dlouhým nocím z dřívějška nebo nás opíjí množství oblečení, ve kterém se člověk může utopit, že jsme tak namyšlené a necháme se inspirovat k přehlídce klobouků, kterou dokonce fotograficky zachytíme. Nejen móda klobouků je nadčasová, ale i my. Zabrané do naší činnosti slyšíme sice občas od přihlížejících „pěkné“, nebo „ležérní“, ale že jsme se staly zábavou pro celý second hand, jsme zjistily, až když jsme obchod opouštěly.

 

 

 

Na lavičce jíme náš „zapomenutý oběd“ a čteme Věřin šílený dopis na rozloučenou, šílený, protože ho napsala celý zrcadlově. Zuzanka zrovna říká, že právě sedí Věra v autobuse na cestě domů. Já na to: „Díky Bohu, že si můžeme odpočinout od těch hektických dnů.“ Vtom zazvoní mobil. VĚRA: „Doris, můj autobus NEPŘIJEL, můžu k tobě přijít?“ Tak jsem přišla k dalšímu srdečnému zrcadlově psanému dopisu na rozloučenou.

 

Definitivní poslední dopis na rozloučenou od Věry.

 

 

ČT 21. 5. Zuzana sní o lehátkách, sbalím malířské krámy pro mne i pro ni a jedu k řece Spree, do parku naproti dómu. Slunce sice svítí, ale tak teplo zase není. Rozhodnu se pro zelený průhled, čili stromy a hodně trávy s barevnými skvrnami lidí, kteří v trávě sedí, leží, spí nebo jen diskutují. V pozadí vykukuje kousek televizní věže a dvě fasády domů přes listí stromů. Zuzana ztratí odvahu a už nechce lehátka. Místo toho jede na autobusovou vyhlídkovou projížďku městem. Večer přijede Martin a Maruna z Prahy, vlastně přesněji z Tetína.

 

 

 

21.5. Hoi Doris ha wider mal din blog duregläsä, du hesch der ja mega vil Hintergrundwüsse aageignet, isch würkli interessant. Ich gang jetz au no echli is Atelier go male, s'rägnet und rägnet bi üs.....dänk wi bi dier. Machs guet!!!! Iris

 

Ahoj Doris! 21. 5. Moc a moc ti děkuji za krásný pohled! Líbí se mi tvůj blog, je vidět, že si bóhémský život umělkyně v německé metropoli opravdu užíváš:-) Doufám, že v duchu tvé publikace z Kovárny vyjdou tvé "Berlínské deníky" také knižně:-). Věřím, že ti Berlín přináší spoustu inspirace a moc rád slyším, že se tam máš dobře! Měj se hezky! Standa

 

 

 

 

PÁ 22. 5. Jdu na nábřeží Spree, počasí je teplejší a příjemnější. Budu dále pokračovat v malování obrazu a zoufat si jako vždycky z těch rozličných zelených tónů. Naštěstí se objeví Zuzana a uděláme si pauzu u piva. Maruna s Martinem jdou do muzea.

 

 

 

SO 23. 5. Pomalu se zdá, že už skutečně přichází léto. Pokud se tomu dá věřit. Berlínské počasí je totiž nevyzpytatelné. Mám schůzku se švýcarským malířem Albertem Schniderem. Vedeme vášnivou debatu na rozličná témata, o malířství, o životě, o selských kořenech, co máme oba, a jak nás ten život utvářel.

 

 

Na mém malířském místě působí nebe velice tmavě, nenechám se však ovlivnit a maluju dál. V posledních dnech jsem si všimla, že pouliční muzikanti se čas od času vystřídají. Jeden Afričan, který zpívá úplně všechno, mne přivádí tak trochu k zoufalství, protože tomu chybí život a temperament. Potom dva kluci s kytarami, kteří hrají celkem dobře. Ale můj favorit je hudebník, co dokáže zpívat a hrát dokonale Dylana, U2, Lennona, B. B. Kinga a jiné. Je to Argentinec Marwolf, jak mezitím Zuzanka zjistila. http://www.marwolf.kuenstleragentur-koepenick.de/vita.html

 

 

Milá Doris, 23. 5.

Dnes jsem po delší době zase sedla k počítači a vidím, jak jsi krásně popsala na blogu naši návštěvu u tebe :-) Je to fakt krásné i s těmi fotkami!! Napsala jsi to s takovou poezií!! Musí ti to dát fakt dost práce vytvářet ten blog, ale jakou s tím děláš lidem radost :-) Díky moc za vše, ještě z toho žiju. Pozdravuj Zuzanku i Marunu s Martinem a těším se na viděnou :-) S láskou Jana R.

 

Liebe Doris 23. 5.

Endlich hatte ich Zeit deinen ganzen Blogg zu lesen, das ist wie ein spannendes Buch! Und daran, dass es so umfangreich ist, habe ich gemerkt, wie schnell die Zeit vergeht. Du hast ja schon Halbzeit. Deine Schilderungen erinnern mich an meinen Besuch in Berlin vor ein paar Jahren und es kommt mir so vieles bekannt vor, sogar die berühmt/berüchtigte Berliner Schnauze… Ich freue mich, dass es dir gut geht und du so vieles erlebst. Ich habe Alltag halt. Nein, so ereignislos ist er auch wieder nicht. Am nächsten Mittwoch fliege ich mit einer Kollegin für 5 Tage nach Cornwall. Obwohl es Englands Malerecke ist, werde ich keine Möglichkeit haben eine Staffelei aufzustellen; wir werden viel unterwegs sein. So werde ich halt wie so oft Fotos machen und vielleicht zuhause malen mit einer hoffentlich lebendigen Erinnerung. Übrigens, ich habe einen Blick in das fast fertige Melchtalbuch werfen können. Der Grafiker Peter Halter gestaltet da ein Schmuckstück, freu dich darauf! Bis bald wieder, ganz liebe Grüsse Doris M.

 

 

Milá Doris, když vzpomínám na tebe a Berlín, říkám si, nebyl to jen krásný sen? Teď lituju, že jsem si nenamalovala žádný obrázek, který by mně připomínal, že jsem to společně s tebou opravdu zažila. S láskou a vděčností Zuzana

 

 

 

 

NE 24. 5. Odpoledne mě opouští návštěva směrem Česko. Venku je slunečno a teplo jak v létě. Vezmu knihu a natáhnu se na lavičku v parku přímo naproti. Přicházejí dva muži s malým dítětem na dětské hřiště, myslím, že je to tatínek a dědeček. Dítě pořád křičí: „Papa!“ A následuje brekot. Dědeček měl vnuka už plné zuby a najednou vyhrkne: „Proč musí děti na hřišti pořád křičet a vnucovat nám svou vůli?!“ Vrátím se ke knížce, když vtom se mne jedna starší paní zeptá, zda je vedle mě místo. Řeknu, že ano, a dostanu odpověď: „Ach, vy jste také ze Švýcarska.“ Položím knihu. Ke čtení se už nevrátím.

 

 

24. 5. 2015 Milá Doris,ve čtvrtek jsem ještě držela noční službu s bordeaux a s tebou, k tvému štěstí virtuálně.Projela jsem celý blog, v obou řečech,trošku mi chyběla tvoje mile originální čeština,ale to by asi v písemné formě stejně tak působivě nevyznělo. Jinak se mi tvůj blog velice líbí,je plný energie, úžasně pestrý a lidský, jako ostatně ty taky. Doris, myslím, že jsem ještě neměla možnost poznat člověka, který je tak schopný, všestranně činný, už také na úplně jiné úrovni a přesto na dnešní dobu neskutečně skromný, plný pokory a duševní čistoty a jak říkají výstižně a elegantně Němci bodenständig und nicht hochnäsig. Tož tak a pak si nepřipadej jako v ráji. No, a z toho všeho jsem dostala určitý pocit, že už jsou tady andělé,kteří mě chtějí odtáhnout do nebe, a proto jsem čekala, až všichni usnou, aby se tak nestalo. Doufám, že tvoji další hosté nebyli takoví nespavci a ty mohla´s dohnat svůj deficit. Prohlédla jsem i všechny výroby sýrů, a to i u ostatních výrobců, určitě to zkusím, spousta omylů znamenala objev, tak proč bychom se báli. Ale teď si ostříhám nehty a vrhnu se na hlínu. Dnes už jsem konečně taky založila pec, určitě pod vlivem Berlína. Gute Nacht und viele Grüsse auf alle. Komisch, aber deutsch schreiben macht mir auch Spaß .Jetzt gut Nacht Marie, mein Geld kriegst du nie.Sagen das die Schweizer auch so? Pa Vera

 

 

 

 

ÚT 26. 5. Tentokrát jedu s malířským vozíkem po Linckeho břehu, rozhodnutá malovat nábřeží s množstvím lidí. Když však přijedu, jsem tam skoro sama, žádní lidé a k tomu začíná pršet.

 

 

 

ST 27. 5. Rohnerovi mi doporučili, abych přece jen navštívila výstavu projektů o obnově berlínského městského zámku. Navštívím tedy Humboldt-Box, který všechny informace k tématu vysvětluje formou výstavy. Ve druhém patře mne zaujme model z různých poschodí zámku. Některé boxy jsou ještě prázdné. Trošku překvapeně si to prohlížím. Jeden dozorce mi vysvětluje, že ty vitríny ukazují skutečné prostory tak, jak budou postupně dobudovány. Ty ještě prázdné budou po částech projektované, každý měsíc jeden nový prostor, který bude v miniaturní formě zde v Humbold-Boxu vystaven.

 

27. 5. Milá Doris, zdravím tebe i Berlín. Kde a co maluješ? Vzpomínáš, jak jsme před týdnem rozjely naši kloboukovou show v sekáči? Sms od Zuzany

 

ČT 28. 5. Slyším chválit ImEx, výstavu ve staré Národní galerii (impresionismus – expresionismus). Postavím se v očekávání do dlouhé fronty. A skutečně, námaha se vyplatila: Velice kvalitní výstava, kterou i já můžu jen doporučit!

 

 

 

PÁ 29. 5. Dnes je ve Springer galerii rozhovor s nidwaldenským policejním fotografem Arnoldem Odermattem, který slaví 90. narozeniny. Tam samozřejmě nemůžu chybět. Vystavuje zde své fotodokumenty z nehod, které jako policista dokonale zachytil. Překvapilo mě, že se tak tragické téma dá tak kvalitně umělecky ztvárnit.

 

 

 

NE 31. 5. Očekávám další návštevu. Klíč jsem nechala „U Rohu“ na Tucholského ulici č. 33. Jak se kavárna přesně jmenuje, nemůžu říct, protože dodnes nedokážu ten nápis přesně interpretovat. Hledám Terry a Sáru po hospodách, ale nejsou k nalezení. Klíč je ale pryč. Jdu do bytu... a kde je najdu? Pod dekou, za bílého dne! Přitom je dnes zase jednou krásný, teplý den!!!

 

 

 

(Mezitím mi Mata Hari Helen zjistila pro mne nesrozumitelný nápis na nárožní hospodě: Keyser Söze je gangsterský boss, fiktivní filmová postava ze snímku „The Usual Suspects – Obvyklí podezřelí“, 1995.)

 

 

ÚT 2. 6. Obraz z Hackescheho dvora mne nenechává v klidu, není dokončený, jak bych si přála. Vracím se proto, větru navzdory, na staré malířské místo a přivážu si plátno se stojanem na vlajkový stožán. Beatrice a Walti jedou na prohlídku na kole a Terry se Sárou prozkoumávají tureckou tržnici.

 

 

Breitscheidplatz

 

 

 

 

ST 3. 6. Pamětní kostel císaře Wilhelma v Berlíne-Charlottenburgu by měl být můj příští malířský projekt. R. 1895 postavený kostel ležící v Západním Berlíně byl za války r. 1943 téměř úplně zničen. Hlavní věž však byla částečně zachovalá a stará zřícenina přivedla architekta Egona Eiermanna k postavení nové moderní budovy, která byla posvěcena v roce 1961.

 

 

 

Potom navštívíme Käthe Kollwitz muzeum, které leží jen o pár ulic dále. Mě stále poutají její expresionistické kresby a grafiky. Poslední večer se Sárou ukončíme v Zoschu.

 

 

ČT 4. 6. Walti opravuje červené kolo, kterému z dlouhého stání praskla duše. Terry si potom také troufá sednout na kolo a společně s Waltim a Beatrice zneklidňují město. Já jedu nejdříve na švýcarské velvyslanectví, abych se domluvila s vedoucím kultury a vzdělávání panem Aeschlimannem, jak namalovat budovu velvyslanectví. Zítra to chci začít malovat.

 

Dnes začnu na Breitscheidplatze obraz pamětního kostela císaře Wilhelma na jedné straně a jedovaté jeřáby obklopující stavbu na druhé straně. Cestou do Charlottenburgu je kolem Brandenburské brány všechno ucpané, žádné objíždky, žádná signalizace, provoz se zastavil. I cestou zpátky jsem se proplétala krížem krážem přes kolony aut. S přívěsným vozíkem s malírskými krámy je složitější, téměř nemožné, přes ty kolony projet, jak to dělají ostatní kolaři. Při malování stojím uprostřed ostrůvku a obraz se stojanem mám přivázaný k pouličnímu osvětlení, abych odolávala nárazům větru, protože při velikosti plátna 70 x 80 cm by nešlo jinak malovat.

 

 

PÁ 5. 6. Dnes se podobá Berlín charakterem Kalifornii, protože řidiči projíždějící kolem volají „Bravo“ a „Pěkný obraz“, nebo „To vypadá dobře“, Jeden při jízdě dokonce začne tleskat. Dnes je takové horko, že už to bosky na dlažbě nevydržím a musím se postavit na pytel od stojanu. I večer je horko, jaké jsem v Berlíně ještě nezažila. Poslední společný letní večer si užíváme v lehátkách na břehu řeky Spree.

 

SO 6. 6. Finále Ligy mistrů! Celé město je plné lidí, fanoušků, aut, policajtů, taxíků a limuzín. Sotva se svými malířskými krámy projdu skrz provoz. Breitscheideplatz musím obejít, protože je plný fanoušků Barcelony, na mém ostrůvku mám však celkem klid. Sloup s osvětlením, na který si vždycky přivazuju své malování je však už obsazený, je na něm přivázané kolo. Můžu malovat jedině tak, že cizí kolo zneužiju a použiju jako stojan.

 

Nějak to však jde!

 

Bojové pokřiky, zpěv, řev – řidiči mi dělají komplimenty přes otevřená okýnka aut. Je opět šílené horko, dlažba pálí. Večer bych chtěla jít k Brandenburské bráně, která je teď kvůli fotbalovému bláznění blokovaná. Po cestě tam stojí všude zástupy lidí, především u těch restaurací a barů, které mají venku velkou obrazovku. U Brandenburské brány je však prázdno, jen jeden strážný před zátarasy, které ochraňují zívající prázdnotu za ním a pár uklízečů, kteří uklízejí nepořádek z posledních hodin. Já jsem však skoro jediná, co tam ohromeně stojí a co vlastně ani nechápe pravidla hry.

 

 

 

Večer přijíždí Jana Vacíková se svými dcerami Kateřinou a Aničkou do Auguststrasse. Po večeři v pozdních hodinách se probíralo všechno, co chtějí v Berlíně navštívit. Mně se z toho množství skoro zatočila hlava.

 

 

Švýcarské velvyslanectví

 

 

 

 

 

Proto má dnes budova starého švýcarského vyslanectví architektonický status ostrůvku v moderní vládní čtvrti Berlína. Najednou jsem zjistila, že nemám svůj slamák. Sebral mi ho vítr, aniž bych si toho všimla? Když jsem konečně dala dohromady kompozici a trošku začala s barvou, musela jsem to zabalit. Měla jsem co dělat s větrem a mrzla jsem v letních šatech.

  

 

ÚT 9. 6. Chytřejší z předešlého dne, konzultuji počasí na mobilu: dnes má být 14 stupňů. Obléknu si více vrstev, cibulový systém, jak tomu říkám. Hned na prvních semaforech musím vysvléct vestu. Zpocená přijedu k vyslanectví, postavím kolo a malířský vozík a hned se přijde podívat strážný, co dělám. Ptám se, jak je možné, že je dnes takové horko? Usmívá se omluvně: „To je Berlín, tady člověk nikdy neví! Během dne si však zase obléknu všechno oblečení, co jsem si vzala s sebou.

 

 

Prokoušu se několika hodinami, i když mě barevnost moderní výstavby a silnice dává pořádně zabrat. Teprve v 18 hodin se rozhodnu to nechat tak, jak to je, jdu ke kolu, které osaměle stojí na vyslanectví.

 

 

 

ST 10. 6. Probudím se z hlubokého spánku a slyším rachot a hlasy z kuchyně. Vstanu a pozdravím všechny ospale: „Dobré ráno.“ Na to Jana vystřelí: „Víš, že krmí ryby mrkví?“ Stojím úplně mimo a musím si tu větu třikrát zopakovat, než pochopím, co vlastně chtěla říct. Až když vypiju kávu, jsem schopna se jejím zvířecím zjištěním zabývat. Jedu zase na velvyslanectví pracovat na rozdělaném obraze.

 

 

ČT 11. 6. Maluju několik hodin na konzulátě, ale nejsem stále spokojená se svou prací a přemaluju bezohledně celý obraz. Nakonec poznám, že dílo potřebuje pár dní oddechu a dále se uvidí.

 

 

PÁ 12. 6. Dnes ráno jsem s Mary a jednou německou umělkyní Ellen Luise Weise pozvaná na snídani k Birgit Krueger, umělkyni z Basileje. Máme možnost se seznámit s její zajímavou tvorbou.

 

 

Potom prozkoumám několik dalších malířských motivů a jedu na kole přes celé město.

 

 

 

SO 13. 6. Se skicákem podpaží jdu ven kreslit. Po několika měsících malování mám obrovskou chuť kreslit. Vacíkovy holky právě absolvovaly náročný program a navštívily pět muzeí. Není divu, že Jana s Aničkou už neměly chuť jít tancovat. Tak jsme vyrazily jen s Katkou do Clärchens Ballhaus – domů jsme se spokojeně vracely až při rozednění.

 

 

 

NE 14. 6. Vacíkovi odjíždějí autobusem zpět do Česka. Přesně v 16 hodin, jak nahlásil, přijíždí Jeňa do Auguststrasse. Při pohledu na naše auto mi je jasné, že za 12 dní budu zase všechno pakovat do auta... Všechna zavazadla, kdysi prázdná plátna, která se proměnila v obrazy, 78 schodů se vším dolů a všechno vměstnat do auta. To může být napínavé!

 

PO 15. 6. Je to skutečně Berlín, když je dnes tak krásné počasí? Jeňa vyrazil do města pěšky a já jedu malovat na Alexanderplatz, kde jsem před čtvrt rokem, 12. března, s malováním v Berlíně začala. Dnes se schovám za kašnu. Někdo hraje tak krásně na foukací harmoniku, že mu dám drobné. Přestože mi bylo jasné, že hraje pořád tu stejnou písničku dokola, jako nekonečný magnetofonový pásek... Jdu tedy kousek dál, kde to opakování můžu trochu ignorovat. Mým cílem je ty lidičky zachytit jako barevné skvrny a přitom jim dát charakter. Pouliční prodavači si kolem mne staví své barevné stánky. Na zemi se kroutí pískající plyšové zvíře a prosí o koupení, za hodinu mu docházejí baterie, pískání je slabší, intervaly delší.

 

 

Všimnu si, že odpadkový koš vedle mě je zajímavým pátracím objektem, prohrabávají ho lidé různého věku. V 15 hodin začnu počítat ty, kdo hledají vratné láhve nebo něco k jídlu a dělám si nenápadné čárky na paletě. Najednou zvíře přestane pískat, překvapeně se otočím a zjištuju, ne že baterie chcípla, ale prodavač i se stánkem zmizeli. Radovala jsem se však příliš brzy, protože najednou jsou i se štěkajícím zvířetem zpátky a k tomu ještě druhý, který se postaví po mé levé straně, ale bez pejska. Jeden černoch vyloví z odpadků načatou porci hranolek, do kterých se hned pustí.

 

 

Je 15:40 h a celkem už 20 lidí nakukovalo do odpadků. Dvě Vietnamky s dětmi koupily dva pískající a ocasem kroutící plyšové pejsky. Přijde Jeňa, prosím ho, aby mi šel koupit pivo, protože umírám žízní. Maluju dál a bojím se, že už v životě žádné pivo neuvidím. Konečně se vynoří s láhví piva a hrdě vysvětluje, že ho koupil mnohem levněji asi kilometr za Alexanderplatzem, protože to točené na náměstí je hříšně drahé. I když chutná divně a je teplé, jsem vděčná. V 17:40 h dělám 29. čárku a Jeňa se ptá, co uděláme s prázdnou flaškou. Vzít s sebou a vrátit nebo ji darovat? „Postav ji vedle odpadkového koše a dívej se, jak dlouho to bude trvat!“ Jeňa ani neslyšel mou poznámku do konce a flaška byla pryč. Netrvalo to ani 10 vteřin, to byl 30. sběrač! Když jsem balila věci, počítala jsem dále, 34 lidí za necelé dvě hodiny. Opustím prodavače klobouků a hraček a také pozorovací stanoviště a jedu domů.

 

 

 

ÚT 16. 6. Chystám si malířské krámy, když tu někdo zazvoní. Gianna a Richard Zumstein projíždějí Berlínem a spontánně se zastavili v Auguststrasse. Ukážu jim svoje obrazy a na oběd jdeme do Clärchens Ballhaus. Jako delikatesu smíme jít do horního poschodí a obdivovat tajuplný zrcadlový sál. Úplně se nám zastavil dech, protože tady zůstal stát čas nejméně sto let.

 

 

 

Odpoledne stojím zase na Alexanderplatz a maluju.

 

 

ST 17. 6. Nový obraz, malý formát 31 x 45 cm, velká výzva. Na Alexanderplatz chci zachytit prchající okamžik s kolemjdoucími...

Jeden berlínský originál přijde a říká, že už mě tady viděl před x měsíci malovat. Ani jsem se nestačila divit, že mě poznal, když přišel druhý: „Hallo, ty jsi zase tady?“ Dobře si na něho vzpomínám. To se dnes všichni domluvili, že mě překvapí, nebo co? Ten druhý stojí dost dlouho u mě a vypráví a vypráví, jo, vlastně jsem ti to už vyprávěl minule, omlouvá se. Zdá se, že si pamatuje každé slovo, které mi minule vyprávěl. Nestačím se divit! Také mi ukazuje, jak se dělají špičaté štětce, totiž že se jednoduše ostříhnou nůžkami rohy. Můj udivený obličej komentuje s úsměvem: „já rád poradím!“

 

 

Večer jedu na flamenco na Charllotenburg. Nakonec se mě ptá jedna tanečnice: „co, ty jsi tady naposled... a ty už NIKDY nepřijedeš do Berlína?“ Úplně mě bodne u srdce a abych dojetím nebrečela, zarazím jim další otázky. Pozvu je všechny na výstavu domů do Auguststrasse. Maria slíbí, že přijde.

 

 

Výstava

 

 

 

 

ČT 18. 6. Příprava výstavy. Jeňa instaluje obrazy a já pucuju byt a kupuji víno a aperitiv.V 17 hodin přijde Věra, tvrdí, že o výstavě nic nevěděla. Když zase někdo zvoní, jsem ještě více překvapena, je to Friederich, kterého jsem poznala před více než 3 měsíci při malování na Alexanderplatz.

 

 

Přijdou mé umělecké kolegyně, Mary a Birgit, Ellen a Maria... Byl to krásný, spontánní, veselý večer. Tak jak to mám ráda! Birgit bohužel musela dříve odejít, ale dostali jsme spontánní nápad v sobotu promítat její video ze Stadtschloss na fasádu našeho společného dvora. Rozloučení bolí, tak se všichni loučíme v ranních hodinách s ulehčením... jen do soboty!

 

 

PÁ 19. 6. Byt vypadá jako po boji, boj jsem ale vyhrála já a zkoušku ohněm, výstavu, přežila. Ale elán k uklízení najdu až za pár hodin. V 15 hodin přijde Věra z Tureckého trhu zpátky, jen rychle, slibuje , musí prý na autobus ve 20 hodin do Norimberka. Že tomu tak nebude, je mi hned jasné, protože když je někdo ode mne korunován názvem smrtící Věra, tak už to znamená něco speciálního. No jo, někdy v ranních hodinách jdeme všichni do postele...

  

SO 20. 6. Uklidit, stát na jedné noze, nadýchat se čerstvého vzduchu, vrátit zálohované láhve a koupit nové nápoje a křupky, připravit večer pro zámeckou projekci... Den končí úplně klidně, jsem tomu ráda. Najednou zvonek. Zvědavě se kouknu z okna, dole ve dvoře je starší pán s mladou dámou, kteří jsou mi ale neznámí. Jdou opravdu nahoru ke mně, představí se a prohlíží si mé obrazy instalované v kuchyni, na chodbě a v obýváku, který slouží také jako ateliér. Nevím, co si mám myslet, procházím všechny možnosti, než se jich přímo zeptám, co jsou zač. Galerie Villa Köppe. Překvapeně se nadechnu: „VY?????“ Své zmatení nedokážu skrýt, přiznám rovnou, že jsem si tuto galerii ještě v Česku vyhlédla, ale potom jsem neměla odvahu ji navštívit. Nyní vytáhne galerista Wolfgang Köppe můj e-mail, který jsem napsala někdy v těžkých chvilkách těchto dní... drží mi to před nosem a přiznávám, rudá v obličeji, ano, to jsem byla já.

 

„Ahoj vespolek, přeposílám pozvánku od Birgit... přijďte jednoduše nejdříve do Auguststrasse a zvoňte na Windlin... do rána bude zásoba vína zase doplněna, přijďte okolo 18. hodiny... nezávazně, spontánně, podle chuti a nálady. Těším se na další večer s vámi, protože ta vernisáž byla GENIÁLNÍ!!! S láskou Doris“

 

 

Když se dostavila Maria s přítelem, večer se přesunul do bytu Birgit, několik řad oken dolů, ale stále na Auguststrasse 83. Birgit inscenovala ze svého okna na protější fasádu, kde bydlí Mary Ann, své berlínské práce o štukatérech, kteří během dlouhého pracovního procesu vytvořili reprodukce barokních postav pro fasádu Městského zámku.

 

 

Když noc pokročila, přišel nápad s promítáním „Blízko nebe“, dokumentárního filmu o mých rodičích v Alpách. Bylo to pro mne velice dojemné, sedět v Berlíně s přáteli, naproti Ellen a přes okno vidět mého otce, jak v Alpách vyrábí sýr a máslo. Najednou mě něco během toho nádherného zážitku vyděsilo, co?? Pět hodin ráno, je to možné?

 

 

NE 21. 6. Tak brzy ráno svítí slunce, takové světlo venku? Kde se ocitla noc? Vstávám tedy, dělám si silnou kávu a ignoruju chaos v bytě. Pro mě teď nic neexistuje. Jeňa by rád viděl něco z Berlína, ale na kole se mu nechce. Tak vyrazíme pěšky, nejdříve do Kreuzbergu ke Kottbuserské bráně, kde jsem mnoho dní malovala. Potom dále po nábřeží Paul Lincke okolo Landwerkkanalu, když jsme zjistili, že se stále vzdalujeme od města. Otočíme se tedy a jdeme po druhé straně kanálu, po nábřeží Maybach zpět směrem na Berlín Mitte. V zahrádce Clärchens Ballhaus si dáme večeři, po asi 10 kilometrech pochodu dělá to posílení dobře. Doma spím nejdřív na pohovce a vzbudím se asi ve 22 hodin. Uklidím kuchyni a nachystám na snídani, protože pondělí je pondělí, jedno, jak náročný byl víkend!!

 

 

 

Závěr

 

 

PO 22. 6. Zatažená obloha, když vyjdu ze dveří, kape. Nenechám se však odradit od svého plánu: chci opět na Alexanderplatz zachycovat lidičky, ještě volnějšími tahy štětce, ještě blíže abstrakci. Postavím se vedle prodavače klobouku a ptám se ho, jak to vypadá, jestli dnes zmokneme... „Ne, to jen tak straší.“ A má pravdu. Obloha je sice stále zamračenější, ale to mně dodalo jen větší uvolněnost. V 17 hodin jsem přesto musela před deštěm utéct.

 

 

ÚT 23. 6. Ani není nutné se dívat z okna, aby bylo jasné, že by mohlo pršet celý den. Protože za dva dny předávám byt, pustila jsem se do hlubšího uklízení kuchyně.

Odpoledne se přesto trochu vyjasnilo. Tak jsme s Jeňou chtěli navštívit Galerii Köppe na Knaussstrase. Byla jsem hrdá na to, že jsem cestu tak dobře zvládla metrem. Vždycky jsem vlastně jezdila na kole. Knaussstrasse jsme našli, ale číslo 19 ne. Náhlá přeháňka nás přinutila schovat se v čekárně na autobus. Když přestalo pršet, celou ulici jsme ještě jednou prošli. Naše pobíhání bylo asi nápadné, protože se nás jedna paní zeptala, jestli nám může pomoct. Vysvětlila nám, že se často stává, že se několik ulic v Berlíně může jmenovat stejně. Například také Knaussstrasse, kterou jsme teď hledali ve Friedenau. Ale ta, co jsme měli hledat, byla v Grunewald. Galerie měla otevřeno jen do 19 hodin a nyní už bylo příliš pozdě hledat novou adresu. Tak jsme se vydali jako zpráskaní psi, celí zmoklí, na cestu domů.

 

 

ST 24. 6. Znuděná z uklízení, vydala jsem se ještě jednou na Alexanderplatz. Chtěla jsem namalovat otevřený, spontánní obraz, bez předkreslení, jen barevnými skvrnami, jak figury, tak i pozadí. Potom jsem se rozhodla, přece to ještě jednou s tou Knaussstrasse zkusit, tentokrát sama. Za odměnu vyšlo slunce. Opravdu, v grunewaldské čtvrti na báječném místě jsem našla Galerii Villa Köppe. Tak jak to vznešeně vypadalo z venku, tak to bylo i uvnitř, s velkorysými světlými prostory a s překvapivou malířskou výstavou!

 

ČT 25. 6. Celý den uklízet, balit a zase uklízet. Všechno kromě obrazů stojí sbaleno v taškách ve všech pokojích. Po předání bytu jsme se všichni ještě jednou setkali na rozlučkovou večeři, ve vietnamské restauraci. Mary, Birgit, Ellen, Lis, Jeňa a já. Jeňa je už několik dní nervózní, protože si kvůli půlročnímu pobytu v Americe nestačil prodloužit řidičský průkaz. A můj řidičák, spolu s peněženkou, bezestopy zmizel. Plně naložená auta přece bývají často předmětem kontrol. K tomu jsem se nemohla z nostalgických důvodů rozloučit s kolem a rozhodla jsem se ho přivázat na střechu auta... Jeňa jen kroutil hlavou.

 

 

PÁ 26. 6. Brzo ráno mě probudila cestovní horečka. Potichu jsem balila obrazy, ty pomalované mezi prázdná plátna. Vše mělo být svázáno do kompaktního balíku. S Jeňou jsme všechny tašky a plátna snesli těch 87 schodů dolů a nacpali do auta. Vše se tam vešlo, dokonce role plátna a taška od Mary. Když jsem nadšeně hlásila, že mám ještě místo v autě, zůstal Jeňa jako zasažený bleskem. Vázací gumy na upevnění kola zůstaly dole pod kufrem a já jsme měla všechno znovu vybalit. Ne, ne a ne, vykřikla jsem. Chci najít nějakou šnůru, k tomu silnou stužku od klíčů použít jako pojistku. Jeňa ale kroutí kategoricky hlavou a myslí, že bychom měli koupit nové vázací gumy. Z trucu to chci udělat, i kdyby to mělo být několik kilometrů, začínám hledat v navigaci.

 

 

Co se teď na Auguststrasse odehrávalo, viděla jsem až později, protože nás nenápadně nahrávalo video. Během toho, co jsem hledala nějaký obchod, Jeňa si dupnul a prohlásil rozhodně: „Tak to holt vypakuju já!“ Otevřel zadní dveře auta, dívá se a znovu se dívá, škrábe se na hlavě a nakonec potichu, nenápadně dveře zase zavře, otočí se a jedním zátahem vytáhne pásek z kalhot. Zeptá se: „Máš také nějaký řemen?“ Já: „Ano, ale někde v autě, v nějaké tašce.“ Začnu hledat a nakonec přece jen něco najdu: naše tašky na počítač mají ideální pásek na rameno, nakonec přišla ta moje stužka od klíčů. S troškou šikovnosti jsme to zvládli, kolo na střeše auta se ani nehnulo.

 

 

Cesta byla dobrodružná, protože při každém policejním autě, co jsme viděli, se chtěl Jeňa propadnout do země. Z Dráždan do Vodochod, kde nás čekala Helen na benzínce a měla nám předat našeho psa, jsme jeli přes všechna malá česká městečka, samozřejmě přes centrum.

 

 

Přehlédla jsem, že Helen před naším odjezdem z Berlína poslala SMS, že ta benzínová pumpa leží přímo na dálnici z Dráždan do Prahy a museli jsme jet okolo. Jeli jsme skoro dvakrát tak dlouho, jak plánováno. A zatím co Jeňa nadával na moderní techniku, já jsem přemýšlela, jak se asi navigace nastavila. Jestli jsem místo nejrychlejší zadala nejkratší cestu? Vedlo nás to také k nějakému hřbitovu, kde byl na konci cesty zátaras, který jsme museli objet přes pole, všechno přes uzounké cesty okolo divících se okolojdoucích... S několikahodinovým zpožděním jsme přece dorazili. *

 

 

 

Syrah, náš pes, o kterého se Helen tři a půl měsíce láskyplně starala, se neskutečně těšila, běhala od jednoho k druhému – všechno byli „její“ lidi.
Film od Heleny: https://www.youtube.com/watch?v=McE0P-uFUSc

 

 

Konečně Poděvousy, vyndala jsem jen to nejnutnější z auta a šla rovnou, unavená a šťastná, do naší Hospůdky u Trnky. Zítra je také den... jedno po druhém, říkám si.

 

 

* PS: Trvalo ještě dlouhou dobu, než jsem pochopila, že jsem měla navigaci nastavenou pro jízdu na kole.

 

 

 

 

 

 

Přehled o ateliérovém pobytu v Berlíně 2015

Na berlínský pobyt od 9. března do 26. června velmi ráda vzpomínám. Jak pestré byly dojmy a události, setkání a dění kolem, jak obohacující jsem vnímala můj studijní pobyt v Berlíně!

 

Mým cílem bylo spontánně malovat venku, uprostřed lidí, v tomto velkoměstě, za každého počasí a za jakékoliv situace. K tomu jsem také pozvala umělce ze Švýcarska, Česka a Irska a také jednoho mediálního pracovníka z České republiky. To vedlo k ještě mnohostrannějšímu programu.

 

Chtěla jsem na sebe a svou práci nechat působit puls města a lidi, přitom se sama odevzdat tomu neznámému a překvapivému a zároveň jsem chtěla otevřít s mými uměleckými přáteli různá nová pracovní témata.

 

Při malování venku jsem podle toho, jak lidé ke mně přistupovali, zažila různé charaktery městských čtvrtí. Na Alexanderplatze je člověk uvolněnější a vždy připraven na nějakou legraci a drobný vtip. Na Hackeschen Hofen a na Postupimském náměstí panuje diskrétní zdrženlivost. V západním přístavu jsme se připletli do privátní oblasti industriálních podnikatelů. U švýcarského velvyslanectví byli kolemjdoucí spíše překvapeni, že je možné na tak liduprázdném místě najít živé motivy. A u Kottbusserské brány na Kotti Platze vládl nevázaný život, jak ho znám z míst svých hospodských obrazů.

 

Proto mě obvzlášť potěšilo, že jsem měla možnost ukončit tento rok berlínskou výstavou. Na takzvaném Podzimním salonu v Galerii ICON v Berlin-Mitte jsem dostala možnost se se svými v Berlíně malovanými obrazy představit berlínskému publiku. A na jaře, na Jarní salon ve stejné galerii, jsem byla pozvaná ještě jednou.

 

 

 

 

 

Poděkovaní

 

Chtěla bych především poděkovat Helen Loritz, která nejen že mě do Berlína se všemi mými krámy odvezla a byla svědkyní mého výstupu s tím vším do ateliérového bytu na Auguststrasse 83, ale také mi kryla záda při každodenním vedení mého blogu, když mi na mnou psaných skicách, pokud možno autenticky, dle pravdy a možností, decentně opravila všechny moje neněmecké výrazy. Srdečné díky, Helen, jsi poklad!

 

 

Další poděkování patří mému muži Janu Kutrovi, který, aniž znal mé okolí, můj německý blog přeložil věrně do češtiny. On žil v tomto čase v New Yorku a kvůli jeho velkolepé podpoře je asi moje vina, že se neměl možnost naučit lépe anglicky. Promiň, Jeňo! 

 

  

Se srdečnými pozdravy všem, kteří se nějakým způsobem na této práci podíleli.

Doris Windlin